Verše

Víš, o čem sním, když v noci uléhám,
když svoje trable, smutky odkládám?
Sním o princi s kšticí tmavou,
statným tělem, krásnou hlavou.
Do tváře nevidím, nezkoumám ji,
totiž, mé srdce vidí přesněji.

Zavírám oči slastí a čekám.
Cítím úsměv, jež mi prolétl tváří.
Vidím prince jet vstříc dálkám,
jak jeho smích v slunci září.
Vím dobře, co cílem jeho cesty je,
dobít srdce princezny spanilé.

Když potkají se tváří v tvář,
ona touží dotknout se prince zas.
On nebrání se, objímá ji, tiskne k sobě,
oba klesnou v zem v té dávné době.
Když hledí do očí si sobě v úctě samé,
princezně tekou slzy horké a slané.

Pokračování básničky

Babička má Adélku,
má od písku prdelku.
Nemůže jít sama příště
do mokrého pískoviště.
Příště navštívíme hřiště,
nebo půjdem do bludiště.

Narozen do světa plného změn.
Z života údivu dodnes jsem nevyšel.
Jakub mi říkají z tolika jmen.
Sudičky šeptaly, já je však neslyšel.

Dávno již nenosím dětské bačkůrky.
Myšlenkou předběhnu spontánní čin.
Pozvolna otvírám osudu komůrky.
Vědomí mé už rozpozná splín.

Přemýšlím o cestách v životě lidském.
Kam vedou a zdali na výběr mám?
Poučen z nezdarů, jenž nekončí ziskem.
Sám sobě naději pod polštář dám.

Od sebe oddělím dobré a zlé.
Ponechám zoufání nad popelem snů.
Zametu za sebou vzpomínky zaniklé.
Celý se rozdám v náruč budoucích dnů.

Až jednou duše má ztratí mé tělo.
Nechci sklonit hlavu a skočit v jámu zapomnění.
Chci jen, aby se nebe otevřelo
a já vyměnil svůj život za nekonečné snění...

Tvář letmo laskám plachým polibkem,
jak kolibřík se květu zlehka dotýká,
já v šeru zřím Tvou svůdnou siluetu a čas,
ten s Tebou mocně utíká.

Život bez lásky, to je hřích.
Kvůli němu už nechci žít!

Stalo se to včera, toho osudného dne,
kdy ostrá dýka bodla mne.
Dýka zloby patřící duši nenávistné,
již měla jsem za přítele.
A dnes je konec, četla jsem z řádku,
cítila jsem, že nebudu v pořádku.
Teď snažím se, ze svých zbytků sil,
neupustit těch tisíc slz,
které pro tebe mé oči roní,
ale tvé srdce se přesto zlobí.
Já však nevím, jak jinak ti říct,
že nebyla jsem ti vždy vstříct,
a proto tu smutnou tvář mám,
již za vlasy schovávám,
i když vím, že i přes nehody a uplakané líce,
jsem měla tě ráda převelice.
Slyším, jak mé srdce buší,
však jistý hlas mi šeptá do uší,
že tvá slova nic nezruší.
Tyto pocity mé diktují si do řady,
ale ty si pamatuj, že budu tě mít ráda navždy.

Co ta mateřídouška
šeptá včelce do ouška?
Co jí šeptá, kdekdo hádá
- včeličko, já tě mám ráda!

Pokropím slzami tvůj dětskej polštářek,
jenž ještě včera pod tvou hlavinkou spal.
I kdybych vším, co mám, podplatil faráře,
nevrátí zpátky, co dnešek mi vzal.

Pokropím slzami slzy tvý maminky,
aby v tom zármutku nebyly samy.
Pokropím slzami v postýlce peřinky,
řeknu, že dnes spinkáš mezi hvězdami.

Pokropím slzami tvou malou panenku,
tou solí kamennou, aby též zkameněla.
Pokropím slzami Šípkovou Růženku,
která tvým odchodem v našich zdech oněměla.

Pokropím slzami tvůj dětskej hrníček
a zakážu všem, aby ho umejvali.
Pokropím slzami dárkovej balíček,
kterej jsme s maminkou pro tebe schovávali.

Pokropím slzami tvý malý botičky,
který tu v předsíni zůstaly bosy.
Nevím, zda pochopěj, že Světlo tvý babičky
je teď nějakej čas nebude nosit.

Pokropím slzami slzy mých slz,
neboť i ony se rozplakaly.
Pokropím slzami v mým srdci tvrz,
za kterou jsme vzpomínky na tebe uschovali.

Otevři své srdce
a nech ho, ať za Tebe promluví,
nedrž své pocity v těle,
milovat duší, to každý neumí.
Nebraň se tomu,
vždyť víš, že je to marné snažení,
milovat duší je čarokrásné umění.
Nech rozmetat smutky a stesky jak ohnivé gejzíry,
co z rozbouřené sopky jak meteority vylétnou,
a nech se unášet na křídlech fantazie,
co na orlích křídlech tě do oblak odnesou.

Svítí měsíček
a na nebi spoustu hvězdiček.
Stojí tam človíček,
směje se na tebe,
kouká se na nebe.
Na nebíčku mráček,
na mráčku panáček
andělíček.
Drží tam nemocný měsíček
a padá spousta hvězdiček,
on udržet je nedokáže
a svázat je neumí.
On křičí o pomoc,
však nikdo ho neslyší.
Bojí se o nebe,
kouká se na tebe.
Měsíček upadá,
nikdo ho nechytá,
andělíček pláče,
že je nešika.