Verše

Jseš moje kapka vody v poušti,
jsi hřích, co se neodpouští,
jsi můj pán, co moje tělo svojí mízou hostí,
však jednou bude dosytosti.
Jseš moje iluze vzácná,
kterou první vítr odvěje,
mně zbude vzpomínka krásná,
rána v srdci, samota a marná naděje.

Lidská ubohost,
lidská krutost,
hluboká nízkost,
v některých srdcích své meze nezná,
varuju lidi před tebou, kdo tě ještě nezná.

Dvě tváře mít a možná víc,
to se jen tak nevidí,
čas - ten ukáže, kdo je každý z nás,
čas - ten jediný je na tom pravém místě,
bohužel už nejsem pískle.

Životní zkušenosti hořkost mají,
ještě, že jsou tu i ty pozitivní,
ze všeho zlého to dobré si vem,
nezapomeň, už jsi poučen!

Snad nikdy více stejnou hloupost neprovedeš,
budeš to ale jen ty,
kdo na cestu se opět svedeš.

Rozkvetlá konvalinko, květinko v lesní zahrádce,
když říkáš mi Pavlínku, zní to tak líbezně, tak sladce.
Srdíčka nám buší divoce a utišit se nedají
a naše roztoužené dušičky se v širém světě hledají.

Miluji tě, miláčku, lásko, proč skrývat své pocity,
chybíš mi a cítím se jak hrnek kávy vypitý.
Chci tě milovat a líbat jen tak v Evině rouše,
ale něco mě hryže, něco mě krutě kouše.

Hryže a kouše mě mé vlastní svědomí,
co to je za pocit, to se nikdo nedoví.
Milovat tě něžně v lesních houštinách,
cosi mně však svazuje tělo, je to snad strach.

Strach z nového, strach z neprobádaného světa,
miluj mě, to byla tvoje nejkrásnější věta.
Žár lásky hřeje a pálí čím dál víc,
a já bych ti chtěl tolik krásných slov říct.

Slova plná lásky, něžných a čistých citů,
chci ti je stále opakovat, od soumraku do úsvitu.
Miluji tě, lásko, to nejsou slova planá,
ta slova jsem ti říkal, když jsi ještě byla panna.

Chci cítit tvůj dech a něžnost tvých doteků,
to je vše, odcházím a je mi do breku.

Jestliže ti hovno plave,
znamená to, že je zdravé.
Když má snahu k potápění,
tak úplně zdravé není.

Přišel osel do sněmovny,
ač nedělal vůbec nic,
tvářil se, jak Bohu rovný,
že je tam o osla víc!

Jsem jen vánek při východu slunce z rána...
Jsem jen slovo, které ti někdo zašeptá do ucha...
Jsem v srdci tvém rána...
Jsem jen tvá...
Tíživá samota!

Když dnes tě potkávám,
básníku, ty... prokletý,
jen jediné na mysli mám:
Měls vskutku žít v jiném století!

Jak ve větru květy jabloní,
jak měsíc v úplňku,
kapky deště na hladině,
je tvůj život ve snění...
Tvé srdce, co zemřelo pro lásku,
tvá mysl, samotná v pustině...

Pokračování básničky

Kvůli Tvému ksichtu
zameškal jsem šichtu.

Sedím tu nad čistým papírem a přemýšlím co psát,
k čemu přirovnat tebe, k čemu přirovnat tvou tvář.
Přemýšlím celé dni, tvé oči jako nebe - né!
Nemůžu přirovnat někoho, kdo originál je...

Co tě zajímá, když né já?
Komu fotky pošleš, když né mně?
Kdy už postaráš se o mě?
Žiju jen tak,
nad tebou Pán Bůh zlomil hůl!
A já též!
Všechno, cos mi řek, byla lež!

Matičku Zemi mnoho lidí obývá,
proto jí nic jiného nezbývá
- apokalypsa = změna
- pomalu přichází -
proč se na mě jako na blázna lidi tváří?!

Své srdce otevřít a naslouchat svému podvědomí,
poslechnout si rytmus srdce,
stejný jako rytmus naší Země...

Na zimní rovnodennost budou se dít divné věci,
jež všechny naše pohledy od základu změní...
Magické tři roky před námi...
Co bude pak, já netroufám si říct...
Proto oslovuji Vás.

Otevřete srdce svá
- je to jen na nás!
Jaký svět chceme mít,
takový ho musíme i žít!

Negativní energie
- kliď se pryč,
ty zrádná zmije!
Rozpustit tě v naší lásce,
je to jak na filmové pásce...