Verše

Láska je bolest, láska je snění,
je krásná jak andělské pohlazení.
Je to radost, starosti i žal,
je to cit, co lidem bůh dal.
Je jako růže, trny a květy,
jsou to dva roztodivné světy.
Dokáže milovat, dokáže zabít,
umí ty nejhezčí city zranit.
Život bez ní byl by hřích,
je jako jízda na saních.
Ten, kdo bez ní život žije,
je jak vinař, co vodu pije.

Láska je důvod, proč tu být,
s láskou by měl každý žít,
svět se hned hezčí zdá,
když jeden druhého má...

Zničit někomu život je lehká věc,
stačí se mu podívat do očí
a říci - už tě nemiluji, je konec.
Je to jako, když do Vás někdo nůž vrazí,
je to jako, když Vás někdo do propasti srazí.
Padáte pořád dolů,
v hlavě máte vzpomínky na ni a po lásce touhu.
Dlouho se odvaha buduje,
než Vám do očí řekne, že Vás miluje,
pak pár vteřin stačí
a vy jste o lásku v srdci lehčí.
Zkuste žít se srdcem prázdným,
každý den se probouzíte s pocitem strašným.
Řikáte si - muselo se to stát?
Dám Vám radu!
Stačí mít kamenné srdce a nemilovat!

Když je tvé srdce zmatené
a vzduch tak krásně voní,
pak láska to nejspíš je,
třeba ta o mně a o ní.

Čas utíká, čas se nezastaví,
je jak dům, co bez rukou se nepostaví.
Už nejsme ty děti, co jen pro radost žily,
je nám pár let navíc, i vrásky přibyly.
Mně zhrubl hlas a narostly vousy,
tys vyrostla do světské krásy.
Chtěli jsme společně životem plout,
ale osud nám přichystal jinačí pouť.
Ten osud nás rozdělil, teď naše duše spojuje
a každý z nás svůj vnitřní souboj bojuje.

Jen tobě vděčím za to, co ze mě pryští a stříká,
to ty jsi objevila mou uzavřenou duši básníka.
Tolik básní jsem nenapsal za celý život svůj,
ty patříš, lásko, ke mně a já jsem zase celý tvůj.

Slož básničku spousta písmen, pomazli se se slůvky,
tak jak děti ve škole zkouší svoje první malůvky.
Jsou jak jarní louka, co rozzáří se stovkou barevných květů,
a já píšu zase jednu ukončenou větu.

Má nejdražší konvalinko, přelíbezný kvítku,
stále se snažím svázat tu přetrženou nitku.
Chci se s Tebou procházet parkem stromovým,
chci Ti šeptat sladká slůvka hlasem medovým.

Pokračování básničky

Kéž život by mi dal,
co osud mi vzal,
však nevrátí se, nevrátí...
Mé srdce se v žalu utápí.

Jsem vnitřně prázdný a přitom plný,
plný emocí a vzpomínek.
Stačilo pár měsíců
a v našich srdcích začal hořet plamínek.

Stačilo jen slyšet toho druhého hlas
a přestali jsme vnímat, jak utíká čas.
Začali jsme spřádat různé tajné plány,
moc lákalo nás otevřít k rozkoši brány.

Procházky parkem, kradené polibky,
vnitřní napětí a nekonečná touha.
Pohledy do očí, fantastické prožitky,
to je to, co našimi těly cloumá.

Pokračování básničky

Za temné mraky
zapadnout taky
jak slunce bych chtěl...
Proč jen mě zradila,
lásku naši zabila,
já hrůzou oněměl...

Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku.
Opatruj ji ve dne, v noci,
od hříchu a od zlé moci.