Verše

Nechci tě ztratit, má lásko,
ani ti ublížit, božská krásko.
V srdci mi navždycky zůstaneš,
ať už se vrátíš, a nebo ne.
Měl bych tě z celýho srdce nenávidět,
ale jediný, co řeknu, je: Miluju tě!
Tak jako nikoho na světě.
Protože jsi krásná
jako hvězda jasná.
Až vyjde slunce a zapadne tma,
tak zbydeme pouze a jen my dva.
Pořád tě miluji,
uvnitř sebe lituji,
že jsem chyboval,
málo lásky ti daroval,
že jsem to já podělal,
málo se ti věnoval.
Napravím to, lásko má,
ty má růže rozkvetlá.
Už mi zbývá poslední verš mojí básně,
miluju tě, to je jasné.

Miluju tě čím dál víc a to je co říct.
Co jen ti víc říct než miluji tě.
Co dát ti víc než lásku mou a ty zas tu svou.
Co víc ti říct, když nic účinnějšího není... než polibek můj.
Já jen chci tě za ruku chytnout.
Jen obejmout tě na rozloučenou.
Co víc si přát než tebe.
NIC...

MILUJI TĚ, LÁSKO.

Piš si, já o tebe nechci přijít,
skoro všichni říkají,
že se máme my dva rozejít,
chtěla jsem v tu dobu odtamtud odejít.

Poslouchala jsem jejich kecy,
řekla jsem jim: „Držte hubu všeci!
Asi nevíte, jak mi to ubližuje...”
A už chci bejt u TEBE co nejblíže.

Skoro nikdo mi v tom nezabrání,
přeci bez tebe nebudu pět nedělí.
Chci skončit v TVOJÍ náruči,
ŠÍLENĚ TĚ MILUJI,
A ŽIVOT PRO TEBE KLIDNĚ DARUJI!

Ahoj moje srdíčko,
jak na nebi sluníčko.
Tebe miluji jen,
myslím na tě každou chvíli,
chci tě den co den.
Ty jsi láska má,
moje veliká a jediná,
s tebou chci býti furt
a odehnat každý chmur.
Miluji tě...

To on mi zlomil srdce,
to on teď žije v mé kapse,
jako fotka, jako vzpomínky,
jako prach, kde usnul drak,
drak lásky, citů a bolestí.
To mám před tebou s cedulí stát,
abys poznal, co je to mít rád.
Kdy poznáš, že když tě vidím, začnu se červenat,
až poznáš, když tě oslovím, začnu se klepat
a když vidím tvé oči, začnu se usmívat.
Poznáš to snad,
až ptáci přestanou zpívat,
až vítr přestane vát,
až se lidi přestanou smát a povídat.
Ne, ty to nikdy nepoznáš,
protože ty nevíš, co je to mít rád,
mít rád někoho, o koho můžeš celou tu dobu stát.
P.S. Miluju tě.

Liško, ty umíš psát básně,
jednoduše, pravdivě a krásně.
Je v nich cit, síla, já ti věřím,
jsi anděl s běloučkým peřím.

Vydej knížku co nejdříve, ano?
Rozdávej slunce, rozdávej čisté ráno.
Nechej v sobě vzlétnout anděla,
vydrhni citem svým lidem duši pěkně do běla.

Zoufalé volání z hlubin se ozývá,
malá rybka tlamu otvírá.
Ledový golem kráčí do nebe,
ochotně umřel by pro tebe.

Padající kámen, vržený nůž ho nezastaví,
on brzdy však sám si vystaví.
Pochopil, že bezsmysl smyslem jest
a nic jediným cílem cest.

Pod vlivem drog, navíc zmatený,
uviděl cesty, co se mu staví.
Jedna temná a opuštěná,
druhá chtění a potěšení plná.

Třetí z nich, nejlepší z nich prý,
štěstí a radost žijí v ní,
jen tak šíleně podivný.
Zmatek a zmar, věrní to přátelé na cestách.

Jen jedna hodnota za moc však nestojí,
život se radši potichu vytratí.
Zpívaj si duše, hluboko v propasti,
v sídle tý největší, lidský neřesti.

Pomalu staví se hranol k hranolu,
chtěl bych mít hrob z lesklýho mramoru.
Vzhlížíme ráno k obloze,
život však jenom iluze.

Moje básnička od srdce
je pro mého zachránce.
Vyvedls mě z údolí temnoty,
ano, lásko, byls to TY.
A já jsem tu teď pro tebe,
abychom vystoupali do nebe.
Nový život začal nám oběma,
ať naše láska konce nemá.
Vzals mě s sebou do krajiny snů,
a za to, můj drahý, ti děkuju.

Jsi to štěstí, které nemám,
jsi ta láska, kterou hledám,
jsi ten sen, co splnit se má,
a já jen holka touhou němá.
Jsi ta touha v mým břiše,
prostě jsi a já jsem tiše...
Nevím jak ti vyznat lásku,
když máš přes oči černou pásku,
nevidíš mě a moc to bolí,
tu ránu v mém srdci posypal jsi solí...
Pálí to a ta bolest nepřestává,
když vidím, že jinou si bereš, že jiná se vdává.

Víš, co je štěstí?
Je to dům, auto a chata?
Ne, štěstí je dětství,
když máma je i táta.

Víš, co je štěstí?
Když máš peněz jako smetí?
Ne, štěstí je rodina,
jsou to rozesmáté tváře dětí.

Víš, co je štěstí?
Když slibuje ti někdo modré z nebe?
Ne, štěstí je,
když máš hodně lidí kolem sebe.

Štěstí je, když pro někoho něco znamenáš,
když někomu radost uděláš.
Když o někoho opřít se můžeš,
ochotně každému pomůžeš.

Když někdo rád vzpomene si na tebe,
když nechceš všechno jenom pro sebe.
Když vážíš si toho, co máš,
když lepšího už nic nehledáš.

Když vůbec nevíš, co je závist,
když nemáš v srdci svém nenávist.
Když i přes slzy dokážeš se smát,
když tě má někdo doopravdy rád.

Když umíš odpouštět a taky snít,
štěstí je to, co každý člověk chtěl by mít.

Ne však každý o štěstí má stejnou představu.
Někomu stačí málo, někdo chce bohatství a slávu.
Někdo zas touží po tom, co zrovna druhý má,
proto mnoho lidí štěstí vůbec nepozná.