Verše

Můžou vyschnout oceány
a na zemi zbýt jen smrt a poušť,
pak oázou bude láska mezi námi
a my milosrdně navzájem sobě stiskneme spoušť.

Umíněný paličák,
každý den mě láme,
že je stroužek česneku
pro zdraví to pravé.
Snižuje mi krevní tlak,
bacily zabíjí,
i přes jeho zvláštní pach
jím ho každou chvíli.

Cokoli, co by sis jenom přál,
pro Tebe udělat bych spěchala.
I když ses tak radostně smál
v době, kdy já tolik plakala.
Cokoli, co bych Ti na očích viděla.

Jak dlouho čekat mám na tvoji lásku?
Myslím, že přes oči máš jen černou pásku.
Radši nech mě žít samotnou, jestli mi lžeš,
i když pro mě ten nejlepší byl jsi a jseš.
Miluju tě a budu dál,
ale ty chceš pořád býti sám.
Hledáš jinou, já to vím,
tak proč o tobě pořád sním.
Budeš šťastný a já ne,
proč tak daleko od sebe jsme.
Chci být s tebou, ty už nechceš mě znát,
ale já se dál o tvou lásku budu rvát.
Zklamal jsi mě a mé srdce,
odpustit ti nešlo lehce.
Ale odpuštěno je, už se stalo,
i když mi to srdce rvalo.
Prosím, dej mi šanci jedinou,
a já změním se pouhou vteřinou.
Víš, co k tobě cítím, ale už mě nechceš.
„Budeš jednou šťastná,” radši řekneš.
No tak se měj, já se loučím, půjdu dál,
ale třeba i ty jednou zůstaneš sám... :(

Proč svítí slunce na této zemi?
Proč žiji život, který šťastným není?
Cítím se sama a stýská se mi,
po Tobě, po Tvém něžném pohlazení.

Sotva ses objevil, začla jsem chápat smysl života,
začla jsem mít ráda a neznala jsem slovo samota.
Pak jsi mě opustil a já nechtěla dál žít,
nemohu však pochopit, jak jsi mi mohl tak ublížit.

Myslím jen na Tebe a nemohu zapomenout
na chvíle s tebou,
na to, jak jsi mi šeptal MÁM TĚ RÁD
a já chtěla jen u Tebe stát.

Chtěla bych, aby se sny staly skutečností,
aby se vrátil čas, kdy jsi byl můj.
Nechci, abys mou lásku splácel lhostejností,
a ani nechci kazit život Tvůj.

Když Tě však vidím, jak si užíváš,
mé srdce to bolí, chce se mi plakat, ale mám strach.
Tobě je to ale všechno jedno, prostě mě nevnímáš
a já snažím se mé slzy ukrývat doma v peřinách.

Jsem smutná, ale osud to tak chtěl,
já ztratila TEBE, ale i tys ztratil mě.
Možná že je to tak lepší, myslím si v té tmě.
Ale věřím, že se jednou vrátíš, toť přání je MÉ!

Napsala jsem básničku,
a on se zamiloval.
Napsala jsem druhou,
a on mi ji opětoval.

Nerozlučný pár jsme byli do doby,
než mou báseň přečetl někdo jiný.
Nebyl v tom vážný záměr, to ne,
jen snad touha po pochvale.

Teď si každý zvlášť doma,
co bude dál, přemítáme oba,
jak napravit tu chybičku,
kterou ublížila jsem milovanému človíčku.

Jak zpátky získám jeho důvěru,
poslední zbytky sil seberu
a pokusím se omluvit ze srdce upřímně,
říci mu, že ON je celý svět pro mě.

Říká se, že čas všechno zahojí.
Mě však vzpomínky na tebe stále pronásledují.
Nemůžu tě z mé hlavy dostat,
každý den doufám, že tě někde potkám.

Neznám bez tebe nic jiného než trápení!
Mé srdce a duše tě postrádají,
avšak osud mi tě nepřeje,
a tak svůj život musím žít bez tebe!

Naděje umírá poslední, říká se.
V hlavě mi hlasy říkají - netrap se.
Ale srdce mi říká - prosím, vrať se!

Chybíš mi, už strašně moc,
myslím na Tebe každičkou noc.
V posteli mám místo, místo, které je tvé,
volné, dokud nepřijdeš, zůstane.

A teď k srdci, k tomu orgánu,
co někdy dostane velkou ránu.
To srdce patří jenom Tobě,
ale někdy je mu i „blbě”.

To když cítí, jak se hádáme,
kvůli blbostem, který si pak stejně vyříkáme.
Vím, moje žárlivost je veliká,
ale to srdce pro Tebe jen bouchá.

Tímto se Ti chci omluvit,
za každý blbosti, který někdy musím řešit.
Za ty hádky a řeči,
až někdy srdce je v bolestivé křeči.

Miluji Tě, jsi pro mě vším. ♥

Když obloha náhle vzplane,
pak pohasne a noc nastane,
zvířátka se k spánku ukládají,
jen netopýři, ti pré mají.
I my se k spánku ukládáme,
postel už rozestlanou máme,
hvězdy nám dobrou noc dávají,
krásné sny na nás čekají.

Běží křeček po poli,
kličkuje skrz brambory,
nevšiml si šutráku
a už leží na znaku.