Verše

Zelená se tráva,
jsou tu svátky jara.
Koledníci s pomlázkami
honí se za dobrotami,
holky pěkně proplesknou,
výslužku si odnesou,
všichni jsou rádi
a dobře se baví.
Velikonoce jsou báječný čas,
těšte se, každý rok přijdou zas.

Lze nejistota vyjádřit slovy,
ten strach, co spí v nás,
na povrchu obal démantový,
křehcí uvnitř jako ďas.

Děláme si, co chceme,
bojíme se následků svých činů,
sami sobě neobratně lžeme,
oklikou se vyhýbáme stínu.

Pod povrchem své já utajit,
ať na něj nikdo nemůže,
svou nezávislost obhájit
šupinou z hroší kůže.

Jsme generace singles
a milujem svou volnost,
těch pár hořkých slz
nesmí nám kazit hrdost.

Jdem přece s dobou,
konvence jsou nám k smíchu,
nestrhnem zeď azbestovou,
radši se utopíme v tichu.

Protože proč bychom mluvili,
když nikdo neposlouchá,
vždyť vždycky to přebolí
a možná, jednou, si zašeptáme do ucha:

„Miluji tě” - ta slova stokrát omletá
životem, hudbou, televizí
a s jejich sílou tahleta
naše nejistota zmizí.

Co všechno k tobě cítím, vím,
říct ti to, že tě mám ráda, se nebojím.
I přes tohle neumím moc popsat své city,
momentálně se cítím jako ryba chycená do rybářských sítí.

Až na to, že je nerozhodil rybář, ale ty.
Ano, správně! To o tobě se mi zdají sny.
Některé z těch snů se plní,
mezitím se voda v moři vlní.

Splnil se sen! Ty ses mě dotkl,
ale já stále neumím hrát poker.
Dotkl ses mě rukou a při tom ses mi do očí díval,
byl jsi roztomilejší než můj oblíbený medvídek mýval.

Pohled do tvých bílo, černo, šedomodrých očí
mně neskutečně rychle hlavou točí.
Vážně, tvůj pohled a dotyk mi hlavu motají,
pod tvým úsměvem i poslední zbytky sněhu roztají.

Nevyznám se v tobě, nevím, co dělat mám,
když fakt jen to, že tě miluji, znám.
Nedokážu rozluštit to, co si myslíš,
jestli nevíš, že tě mám ráda, do týdne to zjistíš.

Myšlenka na tvůj pohled, dotyk je velmi nebezpečná,
je krásná, smutná a hlavně neskutečná.
Mé sny i život se podobají seriálu,
ve kterém stavějí jednu pražskou katedrálu.

Neumím ti dát najevo svoji hlubokou lásku,
kvůli tobě bych uzavřela i s čertem sázku.
Pro tebe a tvé oči kus modrého z nebe,
prostě pro tebe vše, i mé srdce patří tobě.

Abych se dostala do nebe sedmého,
je třeba, aby se stalo něco pěkného.
Usměj se, dotkni se či podívej na mě,
zavřu oči, myslím na tebe a ocitám se ve tmě.

Ráno tě vůně jara probudí,
paprsky když se tě dotknou, tak zapálí,
rozkvetlé louky tě novou energií nabudí,
tak běž rychle do skříně pro krátké rukávy.

Jako gladiátor v písku kolosea
mé srdce je poseto jizvami,
ani moje duše už není celá,
rozdělena je mezi vámi.

Jaro už je zase tady,
venku se vše zelená.
Tak vyraž hned s kamarády,
nebo na výlet do lesa?

Mám strach se tě dotknout,
jak křehká připadáš mi,
mé ruce jak ruce slepce
vnímají tvoji krásu
a opíjím se snem o tobě.

Maluji, maluji vajíčka,
jedno mi ukradla babička.
Babičko, proč kradeš?!
Protože dám jim vajíčko a dám jim angrešt.

Bylo to krásný,
bylo to naše,
ty chvíle hlučný,
ty chvíle tiše.
Nevím, co by sis přál,
nevím, zda jsi můj král.

Jsem všechno a nic,
jsem méně i víc,
nechci se vracet,
nechci se ztrácet.
Možná by ses smál,
možná chci jít dál.

Myslím na tebe nocí i dnem,
vím, že budeš vždy jen mým snem.
Tvou krásou já jsem oněměl,
když vím, že tě nikdy mít nebudu,
tak bych na tebe radši zapomněl.

Lehce se to řekne, hůře provede,
jen čas toto všechno dovede.
Proč láska bolí, trápí a v srdci škodí,
kdo mi to konečně z vás poví,
ze světa mou lásku k tobě sprovodí?

Miluji tě, to slova krásná jsou,
chci, aby jsi byla aspoň na chvíli jen mou,
jen mou.
Vždy, když se kouknu na nebe,
já vidím v něm tebe.

Nelinko, tebe jen miluji,
a to ti tímto slibuji.