Verše

Tys ukázal mi, jak jde svět,
že není pouze černobílý,
své představy tak beru zpět,
tvé postřehy vždy moudré byly.

Duše lidí jsou barevné,
jak barvy listí a jejich hávů.
Nejsou jen dobré a pouze zlé,
jsou pestré jako křídla pávů.

V žluté se žluč jen odráží
a fialová bledne závistí.
Člověk se setká s pakáží,
rudá ti lásku zajistí.

- A černá, to je smrt a skon,
bílá zas mládí, v duši shon
a růžová jak květin pýcha,
modrá zas věrností na tě dýchá.

Tys poznal lidi,
jsi osvícený,
mé oči teď více vidí,
já nechávám je otevřeny...

Barvy se učím poznávat
a zkušenosti někdy bolí,
hrajeme šachy - pat či mat,
život mě naučil žít své story.

Všechno se ve mně chvěje,
jen já vím, co se děje.

Zase je vedle mě prázdné místo.

Jediný pohled mi stačí,
mé obočí se zase mračí.

Cítím se jak přelidněné město.

Plná emocí a přání,
přitom tak sama a anonymní.

Snad jednou změní se to.

Ty se mnou zůstaneš navždy,
mé srdce nebude cítit se prázdný.

Slepička je snese,
zajíček donese,
pohladí vaše srdíčka...
Co je to?
Přeci - velikonoční vajíčka!

Svátky jara nadcházejí,
zvířátka se předhánějí
v co největší aktivitě,
však to sami uvidíte,
stačí jenom vyjít ven
a ponořit se v jarní sen.

Do hnízda nám slepička
snesla drahá vajíčka.
Přírodní, ty natural,
drahší jsou jak z čokolády,
kam to jen ten svět spěje,
nevím, zda si najdu rady.

Ať už ty nádherně malované,
nebo jen ty hezky bílé,
i tak si vezmou šibači a oblívači,
které jsou jim více milé.

Vajíčka prý zlacnějí,
kdo ví, kdo má to v moci,
přijde k tomu určitě,
ale nejdříve až po velký noci.

Vláda naše jednolitá
zasedá v určeném to termínu,
doufám, že omluví se ve vyhlášení
všem majitelům zapalovačů
za vesmírnou to cenu benzínu...

Jaro klepe na vrátka,
přijdou nová kůzlátka,
na koledu k vám přijdeme,
všechno dobré pobereme!
Nádivka a mazanec,
to je prostě dlabanec!

Tenkrát, jedenkrát v prosinci,
doba těžší, než počítat rovnici.
Doba naší lásky, pokud tedy byla,
pokud byla opravdová a nezařídila ji víla.
Jestli jsi mě měl rád
a ten náš vztah bral jako chození,
znamená, že jsme si byli v minulosti souzení.
Když to tak bylo v minulosti,
proč by to tak nebylo v budoucnosti.

V mém srdci se absolutně nic nezměnilo,
ale nedávno mě mé myšlení s rozumem opustilo.
Již jsem ti řekla, že tě miluji, všelijak,
vypadá to, že jsem na tobě závislá jako maniak.
Nedokážu na tebe přestat myslet,
strašně bych si přála tvé oči vidět.
Miluji je, ovšem tebe samotného taky,
má láska je větší než bouřkové mraky.

Když byla naše šance dříve, Marku,
je i teď a ty bys mi mohl dát
jeden z mých nejtajnějších dárků.
To nejcennější by bylo srdce tvé nebo pusa,
zamotalo by mi to hlavu
a zapomněla bych, jak vypadá husa.
To nejsilnější, co patří jenom mně,
jsou city, které ti říkají, miluji tě!
Moje city k tobě jsou ukryté v srdci
a oplývá je láska,
lásce k tobě nezabrání
ani nejsilnější šedá páska...

Tak jako hrníček s talířkem
k sobě nerozlučně patří,
tak i přítel s přítelem
jsou jako rodní bratři.

Hrníček bez talířku
zeje prázdnotou,
talířek bez hrníčku
prostou „čistotou”.

Ač jejich „vztah”
zdá se býti „křehčí”,
život ve dvou
je přece jenom lehčí.

Můj milý Šmudýlku,
moc mi scházíš,
chci líbat tě aspoň chvilinku,
ale ty se u mě nenacházíš.

Snad až se vrátím,
dáš mi pusinku, snad víc.
Já pohladím tvou hlavinku
a dám ti polibků na tisíc.

Stříbrné perly padají z nebe,
pokryjí krajinu okolo tebe.
Laskají, omyjí ti něžně skráně,
stříbřité tůňky obklopí stráně.

Příroda pláče, srdce má z duhy,
zásobí vodou stružky a struhy.
Marnivá krajina v kaluž se vzhlíží,
stříbrné stužky se s oblohou kříží.