Verše

Zaschlá slza na líčku
svou cestičkou se zradí,
na duši mě hladí
doteky rtů Tvých
a snad i ta slza,
i když mě asi mrzí.

Co ji vyvolalo?
Smutek, opuštěnost, vzlyk,
nebo radost, láska, vzlyk,
kdo ví?
Kdo Ti do nitra vidí,
kde se Tvá cudnost stydí.

Májové květy
podali nám ruce,
svými lístky
rozlétly se kolem nás
a mně selhává hlas,
když koktám vyznání.

Student,
jemuž odstávají uši,
ale s čistou duší,
pomačkaný lístek
v chvějících se rukou,
vzrušením naše srdce tlukou.

Když na koleno poklekám
pod rozkvetlou třešní,
hlasem rozechvělým
se vyznávám
ze svých vzdychů
a vášní.

Nemají se
veršíky psát láskám,
jen lehce vzít Tvé prstíky do dlaní
a když s námi svět naklání,
být oporou, pevnou skálou
nádherných sedmnácti.

Na zprávy se dívám ráTH,
sním - či snad mám v oku dráTH?
Když tu se zjevil David RáTH
a překvapení na něm bylo znáTH.

Prý má krabicové víno ráTH,
no, musel jsem se tomu hodně smáTH!
K melounům se prý nechce znáTH.
Tak kdo mu mohl prachy do krabice dáTH?

Divil se prý, chudák, nastokráTH,
je to komplot, říká přistižený RáTH.
Vypínám zprávy a je na mě notně znáTH,
že rozrušen a beznadějně chudý dnes jdu spáTH.

Zítra nás čeká zápas pravdy!
Čekají nás nepříjemní Švédi

Do zápasu bojovnost a srdce musíme dát
a o každý puk se rvát!

Touha, síla, týmový duch.
To jsou věci, které Češi mají,
a nad Švédy snad konečně vyhrají!

Teď jen jim musíme držet palce.
Máme na to,
vyhrát vytoužené zlato!

Tohle se nedělá,
vydávat se za anděla!
Jak tak sprostý mohls být,
všechnu lásku mou si vzít
a pak ji klidně zahodit...
Vždyť já tě tolik ráda měla!

Už to vím na beton, že je můj osud,
já takového kluka nepotkala dosud.
Je pořád milý, pozorný, oči ze mě nespustí,
co my si za chvíli užijem radosti!
Bez obav mu svoje srdíčko svěřím,
protože mu ve všem naprosto věřím.
Cítím se s ním naprosto v bezpečí,
vždycky mě něčím potěší.
Miluju, já ho miluju, už navždycky,
a nikdy ho neopustím - fakticky!

U lesa chaloupka maličká,
v ní dědeček a babička.
Čiperní stařečkové, stále milí,
jak holoubkové spolu šťastně žili.

„Tys byla tenkrát mladičká
v těch něžně modrých šatičkách.”
„Tenkrát ti to ‚tulik’ slušelo,
až se mi srdíčko sevřelo.”

Bylo to v poválečné době,
když zásnubní prsten jsem dal tobě.
Tenkrát jsme neměli „čekuládu”,
zato nad sebou přísnou vládu.
Teď jsou čokolády plné obchody,
na to však nestačí naše důchody.

Důchodci o chlebu živoří,
poslanci nadšeně švitoří:
„Je to ta poválečná generace,
co vydrží za málo peněz a hodně práce!”

Co je to za podivnou story,
kde poslanci cpou si bachory?
A důchodce, čilý čipera -
„dosti chudě teraz vyzerá”!

Tak to je konec pohádky,
z důchodců jsou dnes ostatky
a naši páni se radují,
jak tuhle zemi zplundrují.

V lese chaloupka maličká,
žádný dědeček a babička,
jen na stole vedle marmelády,
leží tabulka čokolády...

S Němci - to vám byla jízda,
u telky nadšeně hvízdám.
Natrhněte Švédům frak,
vytřete skeptikům zrak!

Je to soupeř hodně tvrdý
- proti němu náš tým hrdý.
Kdo neskáče, není Čech!
Přejem úspěch, žádný pech.

Chceme placku, hoši zlatí,
ať se vám ta snaha vrátí.
A tak skáčem - hop, hop, hop,
medaile všem přijde vhod!

Tvé ruce jsou hebké jak křídla motýlí,
přitul se, lásko, ke mně, jenom na chvíli.
Topím se ve Tvých očích - jak v hluboké tůni,
cítím Tvůj dech - vnímám Tvou sladkou vůni.

Hladím Tě ve vlasech,
co vítr čechrá jemně,
svou vášní bereš dech,
tak své rty přibliž ke mně.

Jak měsíc celý záříš
pod temnou oblohou,
a k hříchu Ty mě svádíš,
teď budeš můj a já zas tvou.

Uhranul jsi mě pohledem svým
a okouzlil záplavou svých řas.
„Jsi moje láska, já to vím,”
šeptá mi Tvůj sametový hlas.

Něžně se ke mně nakláníš
a stromy nás vábí k milování.
Já stoupám do nebe - stále výš,
cítím tu vůni, lesů, strání...

A s jejich vůní letím k nebesům,
slavík si s opojnou touhou prozpěvuje,
má Lásko, pojď vstříc těm nejkrásnějším snům,
Tys navždy můj a já zas navždy Tvoje.

My jsme žáci 3.B,
už se všichni loučíme
se školou, s učením,
s prvoukou a se čtením,
to z nás nikdo nezmění.

Už umíme dobře psát,
číst a taky počítat,
proto si bez viny
užijeme prázdniny
v náruči své rodiny.