Verše

Já jsem tvá otevřená knížka,
můj Milý - tak nech se k četbě svést.
Zvu na výlet tě k nekonečným výškám,
tak pojď blíž a nech se větrem nést.

Přeletíme spolu nad modravými mraky,
kde pozdravíme z výšky přelétavé ptáky.
Stav beztíže nás oba, Milý, čeká,
tak se přitul blíže a splyň se mnou jak dravá řeka.

Projdi si svoji knihu plnou obrázků,
jež nabízí ti sedm divů světa.
Nalistuj si, až na titulek na Lásku,
pojď ke mně blíž, já naučím tě létat.

A nevrátíš se nikdy více
jak noční motýl, co navštívil sad,
jsem tvá roztoužená létavice,
přitul se blíž, já ti chci svoji lásku dát.

Dnes je hodně smutný den.
Měl bys svátek - co na to říci?
Ztratil ses jak přelud, něžný sen,
a proměnil ses v létavici.

Já stále myslím na tebe,
slza tak slaná a opuštěná,
na tváři studí, až zazebe,
slova v krku uvízla mi a jsou němá.

Byl jsi fajn dobrý kluk
a každý měl moc tebe rád.
V srdci zbyla díra - jak ve stromu suk,
já ztratila tě - byl jsi fajn můj dobrý kamarád.

To auto se stalo hrobem tvým,
odjel jsi s ním pryč - až do nebe...
Já vím, že už to nikdy nezměním,
a nikdy nezapomenu na tebe.

Když jsem byla ještě malé děcko,
obdivovala jsem snad kolem všecko.
Přelétla školní četbu celkem hladce
a srostla s Reportáží psanou na oprátce.

Fučík byl pro mě nebojácný hrdina,
těžko snad budem po revoluci vzpomínat,
že za zrádce označen byl dočista,
muž - jehož věznil a týral kdysi Nacista...

Tak tedy na čí straně stál barikády?
Dost liší se „nová” tvrzení každé vlády.
Za totality byl hrdým bojovníkem a rádcem,
po revoluci ho nazvali sprostým zbabělcem a zrádcem.

Každá doba má své slavné osobnosti,
po změně režimu se mění názvy měst.
Přepíšeme je bez výčitek a ztráty ctnosti
- a novým hrdinům vzdáme hold a čest.

A tak jak čas letí a proudem plyne,
přicházejí další nová jména.
Už nejsme Husákovy děti, přišly generace jiné,
kapitola však není dosud uzavřena.

Dříve Gottwalda, teď Svobody,
vstříc novým zítřkům jdeme „rádoby”...

Kdo přijde znova? Jaké bude TO jméno nové?
To bude možná překvapení...
Ať Havel, Parkanová nebo bratři Mašínové,
léta plynou, jen osobnosti se s dobou stále mění.

Před sebou bílý list
Slova mne tentokrát nenapadají
Jsou někde v oblacích
Ale určitě čekají na vyslovení
Dnes mé srdíčko pláče
Malé v hnízdečku ptáče
Jiskra lásky chtěla vzlétnout
Tok vodopádu ji uhasl
Proč jen, proč
Jsme sobě tak vzdálení
Však cesta naše dlouhá
Předlouhá
Vzájemně zpíváme sloky písně
Jen my dva víme
Které jsou od Habery
Čas, ten hloupý čas
Není kamarádem v nás
Nejdříve tak dlouze ubíhá
Později rychlostí světla
Pouhopouhá vteřina

Dnes je třináctého pátek
- datum hlásí pohromu,
je tu další smůly svátek,
nevzdálím se od domu.

Ráno z postele jsem sletěl,
kafe rozlil po bytě,
do okna míč z hřiště vletěl,
na kusy je rozbité.

Na židli teď schoulen sedím,
bojím se vystrčit nos,
přežít bez smůly den hledím,
bez klobouku, taky bos.

Neskrývám však radost ryzí:
Třikrát hurá - pořád žiju!
Pátek končí, smůla mizí,
i když hubou v zemi ryju.

Končí třináctého pátek,
v duši tíseň, v hlavě zmatek.
Konec smůly oslavím,
dám si „tuplák” na zdraví!

Potkal jsem onehdá venku,
onehdá venku v létě,
malou velkou čarodějku.
Pokynula, pozdravila vzletně.
Stála na rohu ulice, sama,
zvala mne k sobě.
Žádná malebná holčička,
žádná nadýchaná suknička.
Chytila mne za ruku,
uvařila lásky lektvar,
byla v těžkém rozpuku.
Vypil sklenku, do dna rychle,
ani kapka nezbyla,
hned žádostivě přivila.
Lásky hmaty čarodějské,
hbité prsty zlodějské.
V černých zákoutích velkoměsta,
lásková nevěsta.
Přivlastnila si mé srdce,
vytvarovala, jak ona chce.
Malá velká čarodějka
přivádí mne do nebes.
Rád s ní bývám chvíli venku,
s vidinou na čarodějku.
Když lásky pohár přichystán.
Malá velká čarodějko,
nespěchej, lásky čas,
naše těla nesmí sežehnout mráz.
Zahřejeme se v objetí,
až naše duše, tvá i má,
do extáze odletí.
Vysála mne v rychlém tempu,
byl jsem v tranzu za chvilenku.
Chvíle ty mám velmi rád,
půjdu dneska v klidu spát.
Zítra se budu vracet tam,
kde čarodějku v srdci mám.

Ptáček vyletí ven,
bude mít šťastný den,
a proto vyletí ven,
na čerstvý vzduch,
a někdy ucití i puch,
jako v Ostravě,
ale ne na trávě.

Já obdivuji Nezvalova slova,
jež Amorovou kuší mě zraňují zas a znova.

Ty jsi můj pestrý motýlek,
jsi na čele moje první vráska,
miloučký usměvavý andílek,
a křehká roztančená sedmikráska.

Ty jsi můj první
a jedinečný hřích,
i pestrý motýl
by pod tvou něhou zpych.

A tak provázena Nezvalem
a Máchovým Májem,
jsem v objetí s tebou nemalém
a jdu životu vstříc lásce snovým rájem.

Oči září jak dvě jiskry,
pruhy od zebry si půjčil.
Nežije tam, kde jsou ledové kry,
netvař se, jak kdyby tě někdo mučil.

V trávě se krčí,
pozor, jinak na tebe skočí.
Oběť vyhlíží,
která se k němu blíží.

Za kotěte byla sladká,
ale teď už je velká.
Vedle ní leží lebka,
je stále tak hebká.

Pokušení ji vábí,
aby večeři z tebe měla.
Ví, že jsi slabý,
semele se tu mela.

Oči jsou pestré jak duhová víla,
ta okýnka do duše se mi do paměti vryla.

MODRÉ - jsou barvy romantika,
ta nebeská barva se tě taky týká.
Upřímné, milé, plné něhy,
jak nekonečně rozbouřené mořské břehy.

ZELENÉ - hravé, kočičí
jsou barvy temných lesů.
Tak rozesmáté, klučičí
já si ve vzpomínkách nesu.

A HNĚDÉ - plné dravé touhy
- jak temně hnědý oříšek
splynuly se mnou na okamžik pouhý
a vydaly se do výšek.

Však ty oči krásné, zelené
si ve vzpomínkách nesu,
jsou čarokrásně zbarvené
s barvou tajuplných lesů.

Ty oči byly jediné,
co dívaly se na mě s citem,
rozesmáté a upřímné,
co řekly mi: Lásko, miluji tě.