Verše

Dnes je třináctého pátek
- datum hlásí pohromu,
je tu další smůly svátek,
nevzdálím se od domu.

Ráno z postele jsem sletěl,
kafe rozlil po bytě,
do okna míč z hřiště vletěl,
na kusy je rozbité.

Na židli teď schoulen sedím,
bojím se vystrčit nos,
přežít bez smůly den hledím,
bez klobouku, taky bos.

Neskrývám však radost ryzí:
Třikrát hurá - pořád žiju!
Pátek končí, smůla mizí,
i když hubou v zemi ryju.

Končí třináctého pátek,
v duši tíseň, v hlavě zmatek.
Konec smůly oslavím,
dám si „tuplák” na zdraví!

Potkal jsem onehdá venku,
onehdá venku v létě,
malou velkou čarodějku.
Pokynula, pozdravila vzletně.
Stála na rohu ulice, sama,
zvala mne k sobě.
Žádná malebná holčička,
žádná nadýchaná suknička.
Chytila mne za ruku,
uvařila lásky lektvar,
byla v těžkém rozpuku.
Vypil sklenku, do dna rychle,
ani kapka nezbyla,
hned žádostivě přivila.
Lásky hmaty čarodějské,
hbité prsty zlodějské.
V černých zákoutích velkoměsta,
lásková nevěsta.
Přivlastnila si mé srdce,
vytvarovala, jak ona chce.
Malá velká čarodějka
přivádí mne do nebes.
Rád s ní bývám chvíli venku,
s vidinou na čarodějku.
Když lásky pohár přichystán.
Malá velká čarodějko,
nespěchej, lásky čas,
naše těla nesmí sežehnout mráz.
Zahřejeme se v objetí,
až naše duše, tvá i má,
do extáze odletí.
Vysála mne v rychlém tempu,
byl jsem v tranzu za chvilenku.
Chvíle ty mám velmi rád,
půjdu dneska v klidu spát.
Zítra se budu vracet tam,
kde čarodějku v srdci mám.

Ptáček vyletí ven,
bude mít šťastný den,
a proto vyletí ven,
na čerstvý vzduch,
a někdy ucití i puch,
jako v Ostravě,
ale ne na trávě.

Já obdivuji Nezvalova slova,
jež Amorovou kuší mě zraňují zas a znova.

Ty jsi můj pestrý motýlek,
jsi na čele moje první vráska,
miloučký usměvavý andílek,
a křehká roztančená sedmikráska.

Ty jsi můj první
a jedinečný hřích,
i pestrý motýl
by pod tvou něhou zpych.

A tak provázena Nezvalem
a Máchovým Májem,
jsem v objetí s tebou nemalém
a jdu životu vstříc lásce snovým rájem.

Oči září jak dvě jiskry,
pruhy od zebry si půjčil.
Nežije tam, kde jsou ledové kry,
netvař se, jak kdyby tě někdo mučil.

V trávě se krčí,
pozor, jinak na tebe skočí.
Oběť vyhlíží,
která se k němu blíží.

Za kotěte byla sladká,
ale teď už je velká.
Vedle ní leží lebka,
je stále tak hebká.

Pokušení ji vábí,
aby večeři z tebe měla.
Ví, že jsi slabý,
semele se tu mela.

Oči jsou pestré jak duhová víla,
ta okýnka do duše se mi do paměti vryla.

MODRÉ - jsou barvy romantika,
ta nebeská barva se tě taky týká.
Upřímné, milé, plné něhy,
jak nekonečně rozbouřené mořské břehy.

ZELENÉ - hravé, kočičí
jsou barvy temných lesů.
Tak rozesmáté, klučičí
já si ve vzpomínkách nesu.

A HNĚDÉ - plné dravé touhy
- jak temně hnědý oříšek
splynuly se mnou na okamžik pouhý
a vydaly se do výšek.

Však ty oči krásné, zelené
si ve vzpomínkách nesu,
jsou čarokrásně zbarvené
s barvou tajuplných lesů.

Ty oči byly jediné,
co dívaly se na mě s citem,
rozesmáté a upřímné,
co řekly mi: Lásko, miluji tě.

Bolest nepřebolí,
možná se ani nezahojí.
Jak kdyby mě přetáh někdo holí,
zneužil jsi lásku mojí.

Vím, že to nikdy nepřebolí,
ta bolest je velká.
Stále to furt tak bolí,
proč každá řeka je tak mělká.

Jak květina rychle zvadl můj život,
už nikdy nerozkvete.
Proč to muselo přijít tak nevhod,
proč mé srdce není slepé.

Na světě není dobré duše,
nikdo mi nepomůže.
Nabíjí na mě kuše,
jak mě odhodit může?

Jak se zabít mám,
co mám udělat.
Kdo život zkazil nám?
Koho mám hledat?

Život je hnusnej,
když není ho s kým prožít.
Můj život je bolestnej,
tak nač žít.

Při začátku noční oblohy,
začínám pátrat po krvi.
Mám pro to vlohy,
srdce mi z hrudi klidně vyrvi.

Má touha po krvi,
je to jak droga.
Když ji nedostanu, mám nervy,
oběti hledá má doga.

Za dne se skrývám,
vyhýbám se slunci.
V noci můžu přijít zrovna k vám,
zatím se živím jen krví srnců.

Brzy vypukne masakr,
vést ho bude
můj přítel Takr,
zmiz, jinak po tobě pude.

Ta roztoužená Láska
je jak roztančená víla,
kdy rudě temná páska
se pod kůži mi vryla.

Já cítila tu její krásu
a bolest, která pálí,
zažila odpuštění, spásu
i odloučení v dáli.

Přesto jsi se mnou zůstal,
mě k tobě poutá neskutečný cit,
teď líbám tě na červená ústa,
a jsem ráda, že můžem spolu být.

Tvá rozmanitá milá povaha
je pestrá jako nekonečná duha.
Tvou duši jsem svlékla donaha,
Tys ukázal mi srdce dobrodruha.

Červená značí rozbouřenou vášeň,
co vůbec nikdy neomrzí.
Oranžová cit, co slzami je smáčen,
věčné soužení, strach a slzy.

Žlutá je prokletá plíživá žárlivost
a roztoužené pokušení.
Fialová je samota tíživá a zlost,
kdy cílem je dosáhnout odpuštění.

Modrá je barva upřímnosti,
které si na tobě vždycky cením.
Zelená přiznání bez ztráty ctnosti,
žes nepodlehl marným poblouzněním.

Tvou duši jsem svlékla donaha,
jak pestrá je tvá obnažená povaha.
Tvá duše září barvou duhy,
já rozplétám ji jak pestré stuhy.

Ty ranil jsi mě dobře namířenou
- vypůjčenou Amorovou kuší,
já chci ti, Milý, býti ženou
a splynout s tvojí čarokrásnou duší.