Verše

Děkuji nejen Vám, Ami,
za veršíky sem věnované.
Na tomto portálu nejsme nikdo sami,
jsou tu příběhy lidí ve veršících tkané.

Z některých básní
čiší samota a přání.
S úctou se skláním
nad takovým rýmováním.

Tak zdravím zde přítomné „souputníky”:
Jen pište dál, všichni mnou oblíbení!
Loučím se s jediným slovem - Díky!
Jste múzou obdařeni - prostě ti „vyvolení”.

V lásce je celý svět,
štěstí na tisíc let,
tajemství života.
Tak ven utíkejte,
okolo sebe se dívejte,
ať netrápí vás samota.

Naskytl se mi pohled přes ptačí budku
Barevný podzim za mým oknem
Vskutku
Pojď se podívat, honem

Dřevěná podlaha, slupky od slunečnice
Domeček bez oken a dveří
Žádné bytelné okenice
Málokdo uvěří

Kolik krásy dá se vnímat
Přes domeček pro ptáčky
Hodiny nepočítat, snívat
Na nebi modrém bělavé obláčky

Na naši líbeznou přírodu
V tom malém kousku světa
Pohlížím přes ptačí budku
Lísteček ku lístku kmitá

V lechtivém podzimním povětří
Včera zelené lístky
Dnes sesychané pápěří
Červeno-žluto-hnědé penízky

Obdivuji tu pestrost zde ve verších,
co se na tomto portálu „kolegů” týká.
Je v nich život, vtip, smutek i smích
nebo nádherná snová romantika.

Ať Adélka, Romano Fatale,
Jahodový básník nebo Ami.
Je to tak pestré, citů „všeznalé”
i další dílka, co píšeme si „mezi námi”.

Tak já si říkám, sakra lidi,
kde se v nás bere zlost a zloba,
když tady na portálu vidím,
jak barevný je svět, přestože zlá je doba!

Proto stále si čtu zas a znova,
někdy jenom malou chviličku,
ta Vaše hravá slova básníkova.
Smekám, díky - a píšu Vám sem jedničku!

Na černém koni jezdec sedí,
přes hlavu kápi, do dáli hledí,
v ústech pevně svírá malou růži,
jejíž trny ulpívají v jeho kůži.

Růži červenou dívka dostala,
utekla - na stole ležet ji nechala,
utekla do noci černých vran,
jezdec má na srdci dlouhý šrám.

Hledí tam do dáli z úbočí hory,
a tesknou melodii vítr hraje,
na travnaté stvoly,
do celého kraje.

Pohledy jsme se vzájemně propojili,
ústa divokými polibky zapojili
a těly se dotýkali jeden druhého...
nikdy bych nevěřil v něco tak krásného...

Jak já se těším na tu Zimní vílu,
s tou její křišťálovou krásou.
Sněhové vločky ve větrném víru
se jako bílé ovečky pasou.

Jak já se těším na tu Zimní paní,
co na bílém koberci přichází.
Blíží se Vánoce, ten čas milování,
kdy pokoj a klid nás v duši provází.

Tak jen chci vzkázat té Sněhové víle,
ať Vánoce jsou jako pohádka,
kdy úsměvy, zvědavost dětí - jsou pro nás milé
a kraj plný sněhu je kouzelná zimní zahrádka.

V jednom kuse slyšíš, v televizi aj v rádiu,
jak moc šílený lidi jsou, co to je za hyenu.
Proč tak mladý za volantem, proč pásy si nedají.
Pokoušejí vlastní osud, s lidským štěstím si hrají.
Říkají, „zatáčku já poznám, šílený já jsem,
to je pro mě hračka, neboj, my to přežijem.”
Ještě nikdy nenaboural, neví, co je o chlup přežít,
neví, co je štěstí, nepozná ten pocit.
Nechápe smrt, smrt si pro něj jde,
zatáčku nezvládne, bouračce se nevyhne.
Z čista jasna v protisměru objeví se auto,
nahlas slyšet brzdy, takhle to dopadlo.
V tu ránu slyšíme v dálce sirény houkat,
v krvi leží tělo a my můžem jen koukat.
Nejhorší štěstí, jak za volantem přežije,
vedle spolujezdec, on za to nemůže.
Když zemře mladý člověk, musí to tak být.
Osud nevybereš, máme ho sečtený.
Adrenalin v krvi, neměl moc velkou šanci.
Jak krutý život je, když mladý zemře tragicky.
Život před sebou měl, a už ho má za sebou.
Rodina v slzách topí se denně,
přišla o poklad, ta je v tom nevinně,
ale ta je v tom nevinně.

Proč život tak podceňují.
Proč s osudem hýbají.
Proč je to tak těžké,
nikoho neposlouchají.
Machrují, adrenalin milují,
ale za jakou cenu?
Když brzy smrti podléhají.

Být nezávislým na svojí rodině,
být skutečným a říct ano i ne.
Toto potřebuješ, aby jsi venku přežil,
toto potřebuješ, musíš mi věřit.
Být sám sebou, neřešit ostatní,
dokázat všem, že máš taky na víc.
Dodělat školu, jít na vyšší,
dodělat školu a získat si práci!
Tato slova by jsi měl pochopit,
umět se chovat a dobře se vyjádřit.
Tato slova dej si k srdci,
tato slova jsou skutečnosti!

Chodit za školu, nejít do práce,
radši doma ležet a nudit se.
Doma být bez jídla, při tom těžce trpět,
to mi ani neříkej, nechci to slyšet.
Vždy se šance objeví,
ať už jako popelář nebo zahradník.
Každá práce je přeci dobrá,
hlavně že máš love a máš na chleba.

Je ti o rok víc,
doma už nesedíš.
Jak je to lehké říct,
když ale pravdu nevidíš.
Snažím se tímto promluvit,
do duše skrz text jít.
Snažím se lepší být,
a pomoct vám potřebným.
Sebedůvěra je slovo, co dělá člověka silným,
přitom to nevidím, ale cítím!
Cítíš to? Je to příjemný,
když víš, že se snažíš, a zkusil jsi.
Udělat první dojem, není nikdy jednoduchý,
pro lidi, co jsou bez sebedůvěry, je to mnohem těžší.

To na světě nejkrásnější,
pro mě ze všech nejmilejší.
Roztomilé, nejsladší,
to Tebe, lásko, já mám nejradši!
Za Tebe dala bych život svůj,
tak ještě chvíli se mnou stůj.
Chytni mě a nepouštěj,
oči ze mě nespouštěj.
Nikdy nechci být už bez Tebe,
když s Tebou jsem, sníh mě nezebe,
oheň najednou nepálí,
a listy na jaře spadaly.
Když vedle Tebe jsem, tak čas nevnímám,
jen každou chvilku s Tebou si užívám.
Jen ty, já, my dva spolu navždy budem,
naším životem ruku v ruce pudem.
Ruku v ruce půjdem hbitě,
už jen dvě slova, Miluji tě!