Verše

Je to už dávno, pamatuješ.
Já šel tenkrát po ulici,
tys stála opodál, čekala na tramvaj,
na Můstku, na stanici.
Je to už dávno, já šel okolo divadla J. K. Tyla,
zavolal jsem na tebe, ty ses otočila.
Naše oči se do sebe zahleděly, pamatuješ,
málem jsi mi do náruče upadla.
Tenkrát já, se do tebe,
snad na první pohled zamiloval, asi málo.
Nebo snad víc, já dával jsem ti to najevo,
věděl jsem, já tě miloval.

Pokračování básničky

Odešel jsi až do nebe,
milovala jsem tebe.
Ani dárek jsem ti k Valentýnu nedala
a marně jsem tě hledala.
Tatínek řekl, že už nejsi,
ode mě něco přej si.
Brečím každý den,
zdá se mi o tobě každý sen.
Miluju tě, Sorbíku :(

Lituji, že už mi tě nikdo nevrátí zpět.

Lituji, co řekla jsem a zkazila si svět.

Lituji, všeho špatného, co v životě jsem udělala.

Lituji chvil, co jsem kvůli tobě proplakala.

Lituji toho, že dokázala jsem se svěřit.

Lituji toho, že nemám sil si věřit.

Lituji, že jsi opustil mé srdce a dal mi zklamání.

Lituji dnů, které mi už nikdo nevrátí.

Lituji sebe a lituji i tebe.

Lituji té krásné dovolené.

Nelituji toho krásného roku, co jsi mi dal.

Nelituji a děkuji...

Únorový druhý den,
v kalendáři psáno je.
Hromnice,
tu slavnou bránu,
uvedení Páně do chrámu.

Přípravou nás provází,
k jaru, co brzy přichází.
Je to posel radosti,
k úrodě i roční hojnosti.

Světily se svíce ven,
hromničky ty, v tento den.
Ve stavění nechyběly,
svoje místo vždycky měly.

Zapálené v oknech svítí,
když venku bouře zadula.
Modlilo se k Pánu Bohu,
aby hospodářství chránila,

Hodně starých pranostik,
všichni známe sice.
Nejznámější avšak bývá,
na Hromnice o hodinu více!

Konec Vánoc ohlašuje,
stromeček se odstrojuje.
Betlémy už balíme,
v brzké jaro, se už těšíme!

Před okny mám krmítko,
ptáčci k němu slétají,
do zobáčku slunečnici,
na halouzkách, klovají.

Sýkorky a kominíčci,
jsou tu každý den,
nikoho tam nepouštějí,
je to pro ně jen?
Asi ano...
Sypu jim tam brzy ráno.

Fráčky mají zbarvené,
peříčka se lesknou,
když je něco vyruší,
pořádně se leknou.

Odletí do bezpečí,
kde v klidu svého vyčkají,
pak se opět osmělí,
do krmítka létají.

Krmte ptáčky hladové,
když mrazy venku tuhnou,
z jara se nám odvděčí,
sbírat broučky budou...

Motto: „JEDEN za všechny a VŠICHNI na JEDNO”

Přátelé, VY všichni
mému srdci milí,
zůstaňte nadále
se mnou v této těžké chvíli.

Nesnáším, když v životě,
kdy jsi KING, se na tě přilepí
každý parazit s úsměvem falešným,
přesto nádiva a vypočítavý FLINK.

Já jsem prostě TA,
co nepěstuje sebelítost,
bouřlivá srdečná kometa
a v SRDCI přesto křehká bytost.

POKAŽDÉ se ze dna postavím
a jdu vzhůru VPŘED,
vždyť, LIDI, já už dávno VÍM,
že přesto KRÁSNÝ je tenhle svět.

Až znovu ke mně PŘIJDE
to zasloužené SVĚTÝLKO NADĚJE,
VĚŘTE, že Vy - VĚRNÍ
se spolu od SRDÍČKA opět ZASMĚJEM.

Stojím tu jen tak, a přemýšlím,
jestli teď sním aneb bdím.
Celý život, změnil se mi, na Facebooku,
v jediný, tak nádherný den.
Stále jsem v obavách,
a nechci se, ze spánku probudit.
Bojím se, že se mi to všechno, jenom zdá,
že je to všechno, jenom pouhý sen.
Miláčku, pomoz mi, štípni mne do ruky, polib mne,
ať věřím, že to není jen ten pouhý sen.
Miláčku, víš, já vím, dlouho jsme strádali,
dvacet let, se hledali.
Miláčku, štípni mne, zatahej za ruku,
řekni mi, že nebdím, řekni, že nespím...
Né, já už nechci, ztratit, co už jednou ztratil,
miláčku, polib mne.
Miláčku, nezlob se, že předbíhám,
jenom tě teď prosím, se zeptám,
vezmeš si mne, aspoň na dalších dvacet let.
Miláčku, moc tě miluji,
chci, nemůžu už bez tebe být,
co víc si přát, než tebe mít.
Miláčku, chci být, s tebou, už né sám,
vždyť víš, jak moc rád tě mám...

Vím to, a je to pravda
Že miluji tě, víc než déle
Ta vysoká červená stavba
Stavěná přímo pro přátele

Každý den, každou noc
Myslím na tebe
A není tu žádná pomoc
Snad jedině krásné černé nebe

Ty jen okolo mě chodíš
A nevšímáš si mě
Ani nevíš, jak mi škodíš
A já jsem na dně

Tak to konečně pochop
Že láska je silná
A ty máš za sebou rozchod
A já... nerozdílná

Tak teď to tu máš
Černé na bílém
Že den je teď náš
Ve světě šedobílém

Jediná věta: MILUJI TĚ!
A vím to, a je to pravda...

Je strašný, jak mi každý připomíná minulost,
jsem smutná a nedokážu ze sebe dostat tu zlost.
Čekám jen na to, až můj život skončí,
jsem ta, za kterou se nikdo neotočí...
Copak tady není někdo, kdo mě rád má?
Někdo, kdo mi svoji polovičku srdce dá?
Nikdo mě nechápe, ani se nesnaží,
ta bolest je horší než zakopnout o zápraží.
Proč láska s námi hází tak prudce?
Proč ze všeho mě bolí tak srdce? ...

Jsi jako slunce, co pohladí mě po tváři,
jsi jako hvězda na nebi,
která se tak krásně rozzáří.
Jsme jako dvě spojené ruce,
co hází sebou tak prudce.
Jsi jako den, a ne noc, které se tak bojím,
ty jsi jediný, o koho já stojím.
Ty jsi ten, koho v srdci nosívám,
a proto se v našem vztahu jen tak nevzdávám.
Jsi pro mě důležitý jako silná droga,
každý den abych s tebou byla, prosím boha.
Milovat tě napořád je mé přání,
nesnáším všechny ty, co na lásku jen sází.
S tebou si dokážu představit život,
a vznášet se s tebou po nebi jako pilot...
Jednou se chci za tebe provdat,
a ne do našich srdcí jen silně bodat.
Lásko, jsme jen ty a já,
jsi spřízněná duše má.
Po letech s tebou vychovávat dítě,
kterému oba budeme říkat jako moc miluji tě.
Po dlouhém času spolu zestárnout,
a životu společně podlehnout.
Vzpomínat vždycky na to, jak jsme se poznali,
jak se vším jsme se poprali.
Jako duše hlídat ty, co jsme měli rádi,
i kdyby to měli být jen kamarádi.
Po světě spolu jen bloudit,
a přestat každýho tolik soudit.
Nesmíme být zlobivý,
aby jsme peklem nemohli projít,
všechno dát do pořádku,
a pak v klidu do nebe odejít... :*