Verše

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.
Jiskřily dálky nad hlavami
jak bleděmodré drahokamy.
Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Namaluj mi kapku rosy,
co právě z listu stéká.
Namaluj mi třeba cosi,
co v myšlenkách Ti vzkvétá.

Namaluj mi modré nebe,
namaluj mi třeba i sebe.
Namaluj mi vánek v letním horku,
namaluj mi červenou motorku.

Namaluj mi pěknou kopretinku,
namaluj mi něco pro maminku.
Namaluj mi klidný spánek v peřině,
namaluj mi všechno ve vteřině.

Namaluj mi spící štěně v košíku,
namaluj mi to prosím, ty můj hošíku.
Namaluj mi hezký den,
k tomu úsměv, pozdrav jen.

Každý den skládám si básně,
a je mi při tom tak krásně.
Zamyslím se u ní na chviličku,
dám si k tomu malou skleničku.

Dobrého vínečka, co mám rád,
abych měl zase o čem psát.
Píši o pěkném večeru,
o lásce v podzimním šeru.

O malé dívence, co pomáhá mamince,
o včelích medvídcích, co létají na kvítcích,
o lesních vílách, co tančí jako ve snách,
o králi, co vládne v dáli.

Tyhle pěkné básničky,
píši pro Vás, lidičky.
Snad se budou líbit Vám,
potěšení z toho pak já mám.

A tak budeme psát zase dále,
číst si básně navzájem a známkovat stále.
Zatím se loučím s Vámi,
a posílám Vám pozdrav z dáli.

Dovol mi, paní, v tento den,
kdy nesmělými slovy bude vyjádřen
sdílených citů drobný střípek,
z různých slov můj malý klípek.

S odvahou ti skládám věno,
co mělo býti dávno vysvětleno,
nevím, proč až dnes to zmohu,
přinést ti báseň sic tak nedbalého slohu.

Snad pokleknout si k přivítání,
ústy dotknouti tvých měkkých dlaní,
pažemi kolem pasu zacílit,
věčný běh času zastavit.

Zůstat tak v pevném objetí,
třeba i celé století,
občas se jenom nadechnout,
nádherným dnem i nocí plout.

Pohledem splynout s mořem očí tvých,
čistém jak zvonivý dětský smích,
nevinném jak srdce panny,
navěky a všechny světa strany.

Proťto slavím svátek žen,
tvojí duší okouzlen,
byť nesmělé to vyjádření,
vlastních pocitů mé dnešní snění.

Sluneční víla právě vstala
a přišla mezi nás,
aby té zimní sílu vzala,
ledový končí čas...

Paprsky svými zemi hladí,
a hřeje víc než trošičku...
Ptáčci si svoje hlasy ladí,
pro první jarní písničku...

Sněhová chladná peřina,
co přikrývala celý kraj,
trhat se místy začíná,
barvu změní i hranostaj...

Jen rampouchy slzy roní,
nosy jim víc a více tají...
Kapičky padají a zvoní,
z loužiček tiše odtékají...

Sněženky a talovíny,
zima už nezastaví,
vystrkují lístky z hlíny,
v zemi je to nebaví...

V pupenech spí už kočičky,
co barvu mají šedou,
Kočky si hřejí kožíšky
a spokojeně předou...

I Ty se raduj z předjaří,
a měj se nejkrásněji...
Ať se i Tvé dny vydaří,
Ti ze srdíčka přeji...

Fanda ;-) (Jahodový básník)

Zapomněl jsi na mě tak, jak jsi chtěl,
ublížils mi tolik, jak jsi měl.

Já skrz tebe plakala a tys mi jenom slzy utíral,
což ona plakala a to sis do SRDCE vzal
a pak ses na mě vykašlal.

Bolí to moc, ani nevíš jak,
popsala bych ti bolest, ale nevím jak,
podívej se na mě, poznáš to sám,
jestli ke mně něco cítíš, uděláš něco rád.

Koblížku můj sladký, v srdci tě mám,
vždyť zapomenout na tebe nechci já,
ty jsi ten koblížek, kterého jsem ukousla do rtů,
tak pamatuj si na mě, jestli máš nějakou holku.

Předjaří zatím venku vládne
počasí je denně chladné.
Zima týdny trvá ještě
mrazivé jsou i noční deště.

Tu náš hrdina, pupen jabloňový
udržujíc svůj pocit snový
už vyrašit, světu ukázat
zelenou krásu na tisíckrát.

Matko, prosím, mízu dej
vyrazíme v světa rej
uvidíme slunce zblízka,
vězením nám naše klícka.

Vyčkej času, lístku malý
růstem, barvou dojdeš chvály
zatím spi či podřimuj
však nastane den, ten tvůj.

Pouze březen, měsíc třetí
často nádherníci ve větvích se třpytí
vločky, krystaly to sněhové
vyčkej, vyčkej, dítě bláhové.

Případný mráz, byť na chvilku
spálil by ti košilku
neviděl bys bratry víc
nezažil bys zhola nic.

Ani svěžího větru chlácholení
kapek deště zápolení
s včelkou lechtivého pomazlení
či dívčích boků zavlnění.

Potom, až nastane tvůj čas
vyrosteš, uvidíš dosti světa krás.
Paprsky slunce ti žilky prohřejí
poznáš to, i lidská srdce okřejí.

Mistr sadař projde zahradou
potěší se něhou tvou
mnoho bratrů, květů uvidí
radost z budoucích plodů pocítí.

Ahoj milí přátelé,
to, co nyní čtete.
Snad se trochu potěšíte,
na tom našem světě.

Ahoj, zdravíme se spolu.
Ahoj, když odcházíme z domu.

Ahoj, naše setkání.
Ahoj, večer klekání.

Ahoj, slunce zlaté vlasy.
Ahoj, lány zralé klasy.

Ahoj, lesy velké hvozdy.
Ahoj, fráčkům černé drozdy.

Ahoj, vodo v prameni.
Ahoj, trávo v kamení.

Ahoj, mráčku na nebíčku.
Ahoj, děti na písečku.

Ahoj, cesto v letní září.
Ahoj, bouřko všechno maří.

Ahoj, věrní čtenáři.
Ahoj, ať se Vám vše podaří!

Ženu prý ani květinou neuhodíš.
Já říkám, ji neuhodíš ani slovem.
Lepšího společníka nenajdeš, víš.
Byla ti vybrána samotným Bohem.
Jednou za rok se Den žen slaví.
Den, který je věnován jenom jim.
Tak snaž se, co můžeš, ať se baví.
Ať na slunci se hřejí, zmizí stín.

Stvořena gravitační tíže
tvoje nožky k zemi víže.
Nebýt tomu stále tak,
uletěla bys mi do oblak.

Zůstal bych zde skoro sám,
samá zrada, samý klam.
Děkuji proto, že jsi zde,
v kosmu bych tě hledal kde.

Děkuji, že zůstaneš tu stát,
dovoleno se do tvých očí zadívat.
Uvidět v nich celý svět,
kouzelný to lásky květ.

Jindy zase jiskřiček,
lidské lásky kousíček.
Proto děkuji dnes a vždy,
za to, že zde jsi.