Dovol mi, paní, v tento den,
kdy nesmělými slovy bude vyjádřen
sdílených citů drobný střípek,
z různých slov můj malý klípek.

S odvahou ti skládám věno,
co mělo býti dávno vysvětleno,
nevím, proč až dnes to zmohu,
přinést ti báseň sic tak nedbalého slohu.

Snad pokleknout si k přivítání,
ústy dotknouti tvých měkkých dlaní,
pažemi kolem pasu zacílit,
věčný běh času zastavit.

Zůstat tak v pevném objetí,
třeba i celé století,
občas se jenom nadechnout,
nádherným dnem i nocí plout.

Pohledem splynout s mořem očí tvých,
čistém jak zvonivý dětský smích,
nevinném jak srdce panny,
navěky a všechny světa strany.

Proťto slavím svátek žen,
tvojí duší okouzlen,
byť nesmělé to vyjádření,
vlastních pocitů mé dnešní snění.