Verše

Je to velmi smutný,
když nás opustí člověk milovaný,
člověk milovaný,
kterého jsme dlouhá léta poslouchali.
Léta, léta pro nás na buben svůj hrál,
svůj buben milovaný si s sebou do nebe vzal,
aby tam v nebi mohl bubnovat dál,
pro nás už tady nebude nikdy hrát,
teď už jenom andělé
budou jeho muziku poslouchat.
Byl to prostě skvělý muzikant,
on měl muziku mooc rád,
ten, kdo ho rád poslouchal,
kdo při jeho bubnování zpíval a tancoval,
ten, kdo ho jako muzikanta miloval - jááá.
Byl to opravdu skvělý bubeník,
jeho skvělou partou byl Olympic.
Rádi na něho vzpomínat budem,
a nikdy na jeho bubnování nezapomenem.
Já ho měla a poslouchala velmi ráda,
je ho prostě opravdu velká škoda,
v uších mých slyším stále to jeho bubnování,
teď mi zůstane jenom to smutné vzpomínání.
Dělal prostě skvělou muziku,
všichni fanoušci Olympicu,
řeknou jenom jedno:
Děkujeme ti, ty náš bubeníku.

Víš, proč hvězdy v noci svítí?
Víš, proč Ti dám k svátku kvítí?
Víš, proč motýl na kytku sedá?
Víš, proč je má tvář bledá?

Víš, proč listí na podzim ze stromů padá?
Víš, proč Tě Tvá máma má stále ráda?
Víš, proč holky mají dlouhé vlasy?
Víš, proč přemýšlím o tom asi?

Víš, proč do školy se ráno nechce?
Víš, proč mně matika nejde tak lehce?
Víš, proč koukám na Tebe tak rád?
Vzpomeň si na to, že je to prostě tak.

Dávno, tak dávno,
když na váš koncert, jsem zavítal,
váš zvuk tónů, nám do uší, tak krásně zněl,
tak krásně, nás všechny vždy přivítal.
Dávno, tak dávno, když tak vzpomínám,
šel kluk s holkou, vedl se, s ní objímal.
Na koncertech vašich, skvělých tónů,
se nejeden pár, zamiloval.
Dávno, tak dávno, každý u pódia stál,
šťastný s vámi byl,
každý se jenom smál, každý se radoval.
Dávno, tak dávno, vaše písně, cestou z koncertu,
každý si dlouho broukal, zpíval, pěl,
každý dobrou náladou hýřil, dobrou náladu měl.
Dávno, tak dávno,
každý když, z koncertu domů pak šel,
ještě dlouho v uších Bubeníka tóny měl.
Dávno, tak dávno, proč se ptám,
musel, tak najednou odejít,
ten, co tóny bubnů znal,
ten náš, skvělej kamarád Bubeník,
ten, co všem, v uších dlouho zněl.
Teď se tak ptám, proč bůh si ho už vzal,
snad asi proto, že bubnů tón, tak dobře ovládal,
snad proto, aby všem, lidem v nebi
tak pěkně, jako nám na zemi na bubny hrál.
Dávno, tak dávno, na zemi, stejně pro nás,
pro všechny, budeš stále žít,
budeš pro nás, v našich uších, srdcích pořád znít.
Dávno, tak dávno, budeš napořád
v našich uších, srdcích tak pěkně znít...

(věnováno skvělému bubeníkovi)

Jak Ti, lásko, říci
Že jediný jsi v srdci mém
Dopustila jsem se velké chyby
Netušící
Že ocitnu se v tunelu chladném
Zebe mi, zebe
Není pro mne modré nebe
Ani tvé zářící oči
Jen slunce zapadající
Dál budu žít bez Tebe
Ruce studí
Oči klopím
Tvoji tvář neuchopím
Květen, lásky čas
Však bez nás
Žádné políbení, hlazení
Zůstává v těle mrazení

Chtěla bych brečet, ale musím se smát.
Chtěla bych mu říct pravdu, ale musím lhát.
Chtěla bych, aby se se mnou dokázal smát
a aby mě měl vážně rád.
Hrozně moc ho miluji,
a proto nade vše slibuji:
Jiného nechci, jen jeho přeji si mít,
celý život bych s ním dokázala žít.

Na svých kotnících
Cítím tvoji dlaň
Mírný tlak pevného stisku
Chlapská láska
Jemné doteky
Jsem s láskou v koncích
Chraň mne, lásko, chraň
Napiš na kousek lístku
Jak miluješ mne
Že jsem tvá jediná
V ruce květy
Pod tvými doteky
Do neznáma vzlétnu
Při tvé přítomnosti
Dosti
Srdce praská
První a poslední láska

Co je nejlepším přítelem každé ženy?
A způsobí v jejím chování zázračné změny?
Co uklidní, potěší a zvedne náladu?
Právě proto muži vyrobili čokoládu.
Potřebovali uklidnit ženy po rozchodech,
ne vždy žena touží
uklidnit se chozením po obchodech.
Čokoláda je přesně
na potíže se zlomeným srdcem,
a nejlépe konzumovat ji
u slaďáku s Bradem Pittem.
Musí se dávkovat ve správném množství,
to aby nedocházelo u dam k obžerství.
Čokoláda je sice nad zlato,
ale dámy, stojí vám ta obezita pak za to? :-D

Životem jít v lásce spolu,
názory mít, v malém sporu,
ráno snídat u jednoho stolu,
je to přístav „U věčného molu”.

Život má svou proměnnou,
v citu stránky neměnnou,
svítí dál, v tu barvu zelenou,
i chůzi máme vrozenou.

Život, je ta cesta dlouhá,
pro někoho věčná, pouhá,
uteče jak dravá strouha,
pro jiné zas, pouze touha.

Život, ten celek překvapení,
dostává ho každý k narození,
roky kráčí v kruhu pohlazení,
z toho chvilky, náhlých utrpení.

Život s námi kouzlo hraje,
když jarní sníh na slunci taje,
kráčet cestou v květu máje,
pro lásku jsou zlaté háje.

Život máme všichni rádi,
prožíváme vzletné mládí,
i když stáří trochu vadí,
život spolu, vždy nám ladí.

Když máš někoho rád,
utrhni větvičku,
dej své milé hubičku,
rozkvete na to tata
a bude tě mít za to ráda...

Říká se, že když něco chceme,
není k tomu vždy jednoduchá cesta.

Stačí však jeden úsměv a pohled
a najednou není cesty zpět.

Slyšíš jen, jak ti tvé srdce
říká: udělej první krok,
i když hlas v tvé hlavě říká stop.

Říká se, že když naše srdce je nejisté
a přesto jsme rozhodnutí za něčím jít,
máme to přesto do svých rukou vzít.

Lásku prý najdou ti, kdo v ni věří,
a nemáme ji už nikdy pustit.

Můžu kontrolovat své myšlenky,
ale nemůžu umlčet své pocity.

Říkáš, že jsou v životě
těžší věci na zvládnutí.

Být s tebou a přítelem být,
přitom uvnitř cítit něco víc...
to je to, co mě nejvíc tíží.

Vymyslela jsem tisíc důvodů, proč zapomenout,
bojuji se svými pocity každou svou minutu,
ale nedá se vyhrát nad láskou...

Vím, že hluboko uvnitř cítíš to samé,
je nemožné to neustále skrývat a dělat,
že jsme jen přátelé...

Je to láska zakázaná,
ale risknu klidně všechno,
už je mi to jedno.

Nechci počítat další roky bez Tebe,
už to nezvládám, už ne...

Když se říká, že máme jít za tím, co chceme,
tak bychom se neměli bát a bojovat až do konce...