Verše

Slunečnice parádnice
kávové má oči,
žluté vlasy načesá si,
za sluncem se točí.

Bojím se ti všechno říct,
ale nic nechci víc.
Říct ti, že miluji tě moc,
stejně jak měsíc miluje noc.
Že jen s tebou bych chtěl být,
řeknu ti to, protože už nechci jen dál snít...

Strašně jsi mě zklamal,
myslela jsem, že spolu půjdem ven.
Mám v hlavě zase nával,
myslela jsem, že to bude skvělej den.
Nemyslela jsem si, že mi budeš zas lhát,
že budeš zase srab.
Nevěděla jsem, že se mi budeš zas smát,
myslela jsem, že spolu budem zas.
Kdybys věděl, jak moc tě miluju,
že neumím bez tebe žít.
Bez tebe tu nebudu,
musím pryč odejít.
Bez tebe to nezvládnu,
jsi moje všechno.
Myslela jsem, že tě ovládnu,
nedokážu se na tebe kouknout jen tak letmo.
Jsi můj život, jsi můj sen,
bez tebe nezvládám ani jeden den.
Nechápu, proč jsi tam nepřišel,
myslela jsem, že to bude fajn.
Z mého života sám jsi odešel,
čas utíká zběsile dál.
Nevím, co si mám myslet,
jsi ten nejlepší kluk.
Nedokážu tě smazat z mysle,
chci tě zpátky, ale nikomu ani muk.
Myslela jsem, že spolu budeme zase šťastní,
ale už mi nic není jasný.
Nedokážu myslet na nic jinýho,
mám v hlavě jen tebe.
Proč hraješ si na strašně drsnýho,
bez tebe mé srdce se zebe.
Chci vykročit a jít, ale nejde to,
nedokážu pochopit, proč tě nemůžu mít.
Každý mi říká: Neboj, přejde to,
ale tím si zas nejsem jistá já,
proč tě jiná má?
Nechci a nebudu mít nikoho jinýho,
já chci pořád toho stejnýho.
Chci jenom tebe,
a nevím, kam tohle všechno vede.

Jsem já dneska zase móc smutná,
smutná já asi z toho jsem,
že u tebe, lásko moje, teď nejsem.
I když tě celý den v hlavě mám,
a zatím jenom na dálku tvé srdce zahřívám,
já jsem tady sama a ty tam sám,
už to tady bez tebe vůbec nezvládám,
asi se oba sami sebe ptáme,
na co my dva se vlastně máme,
když každý večer rozděleně usínáme.
I když se oba móc milujeme,
ale zatím se jenom oba trápíme.
Je to prostě dneska zase nálada,
bolí mne u srdce, už i hlava,
neumím se stále smát a být veselá,
jak taky, když není zase nálada,
normálně já veselá měla bych být,
ale jak, když zrovna teď tě nesmím u sebe mít,
asi pro dnešek s touto náladou zůstanu,
protože tě tady u sebe dneska mít nebudu.

Co je málo a co moc,
přemýšlím, snad celou noc,
k ránu se mi rozjaří,
rozlousknout tu záhadu,
těžko se mi podaří!

Z mála, může být i moc,
to v lásce milým náleží,
spolu stráví krásnou noc,
velmi na tom záleží.

Také někdo má tu moc,
o kterou se těžko dělí,
stačí jenom krátká noc,
a už nemá, co jen měli.

Tak se moci přelévají,
jak jazýčky na vahách,
nejlépe jsou proti sobě,
štítky čepic na hlavách.

Pro někoho stačí málo,
trochu laskavého slova,
spousta darů, zač by stálo,
za pohlazení rukou, tváří, znova.

Nehledejme v tomto rozdíl,
asi to tak musí být,
všichni máme na tom podíl,
stačí slušně, s láskou žít!

Škarohlídem někdo bývá,
kdo náladu, špatnou mívá.
Dívá se jak tisíc hromů,
pryč od něj, raděj domů!

Na svět bručí, nadává,
chování své, těžko ovládá.
Nic mu není po chuti,
jenom pravdu on, má bez hnutí.

Pobledlé má celé tváře,
úsměv těžko vyloudí.
Nesvede s ním žádná záře,
čas, ten všechno posoudí.

Mezi námi, tací jsou,
vídáme je denně, zas.
Po chodnících rychle jdou,
v očích jejich, žádný jas.

Naštěstí jsou v menšině,
převládá i v lidech něha,
v sobě mají velký dar,
spousta kolem nás, tu běhá.

Kéž kdyby nikdy neskončil,
ten nádherný den,
kéž kdyby se dosud splnil,
jak ten krásný sen.
Kéž kdyby nikdy neskončila,
ta krásná noc,
kéž kdyby jsi věděl,
jak tě miluji strašně moc.

Láska brány otevírá
na zemi i do nebe.
Ten, kdo nic tu nepředstírá,
radostně žít dovede.

Kdo se denně k svému Pánu
s modlitbami ubírá,
ten si jistě nebes bránu
zlatým klíčkem otvírá.

Jen s důvěrou v Tebe, Pane,
těžkosti lze překonat,
ať už v duši zloba plane
či starosti kalí zrak.

Kéž Tvé dary, Duchu svatý,
slouží všem jen k radosti,
kéž je vždycky přijímáme
pokorně a s vroucností.

Darem víry, pravé lásky
i dětinné důvěry,
andělsky čistými svazky
spojme nebe se zemí.

Dar pokoje, bázně Boží,
dar moudrosti, poznání,
k dobrému ať nás jen vede,
zlou moc pekla zahání.

Velký dárce Božích darů
naplni nás každou ctností,
ať po žití plném lásky
sejdeme se na věčnosti.

Opět je tu ráno usmrkané,
kapesníček nevzalo si,
pláče nám tu na chodnících,
proč a zač asi?

Svoje slzy prolévá,
kapky jako trpaslík,
přírodu nám zalévá,
za to patří velký dík.

Slzy kanout přestanou,
rozjasní se celý den,
čerstvý ozon nade mnou,
zas půjdeme spolu ven.

Začínají přece zmrzlí,
rituál je předepsán,
ochladí se, zmoknem celí,
ortel už je podepsán.

Neklesejme na mysli,
vždy se musí vyjasnit,
i to slunce musí vyjít,
svitem zlatým, ránem přijít.

Podívej se na ni,
je to hezký ptáček,
má pěkně barevný fráček.
Létá k nám na dvorek,
shání tu pro sebe domek.

Přilétne každý rok z velké dálky,
jsou to borci, jsou to letci.
Cestou k nám si povídají taky,
trefí k nám ti skvělí ptáci.

Každý rok se tu u nás objeví,
máme je rádi, toť se ví.
Zazpívají nám tu na drátě,
vlaštovko, počkáme příště na tě!