Verše

Ty jsi pro mě to nejdražší, zlato,
já, lásko moje největší, děkuji ti za to,
děkuji ti za to, jaký jsi,
móc tě, lásko, už miluji.
Lepší než ty na tomto světě není,
už miluji jen tebe, na tom se nic nezmění.
Ty jsi to nejlepší, co se mně mohlo stát,
vím, ják móc máš mě rád.
S tebou já poznávám, co je láska,
nikdy bych nevěřila, že budu s tebou šťastná.
Děkuji ti za tvou lásku, co mi dáváš,
krásně se, zlato moje, o mě staráš,
mé srdce s tvou láskou zahříváš.
Jsem šťastná, že tě, lásko, mám,
i já s mojí láskou tvé srdce zahřívám.
Miluji tě z celého srdce,
já tě mám, co přát si více.
Ty jsi můj život...

Myslíš si, že jsi ty pro mě ten pravý,
jak ty se ke mně poslední dobou chováš,
to mě u srdce mého móc bolí.
Nevím, co se stalo mezi náma,
ty přece víš, ják móc tě mám ráda.
Takhle já to ale nechtěla,
vždyť víš, já tě dlouhá léta neměla.
Jsi stále stejný, jiný asi už nebudeš,
myslíš to vážně, když mi říkáš,
že mě a jenom mě miluješ?
Já už tě teď trošku lépe znám,
proto ti stále šanci novou dávám.
Já v té naší lásce stále věřím,
ale nechci, abys byl pro mě jen trápením.
I já své chyby mám, ale věř mi to,
že tě móc prostě postrádám.
Vím, že si se mnou nehraješ,
i to cítím, že mě miluješ.
Nevím, co se s námi děje,
a jak mi to s tebou dopadne.

Pamatuješ na ty časy,
kdy jsme házely problémy za hlavu?
Kdy se naše pohledy setkaly
i v tom největším davu?

Pamatuješ, jak jsme měly
úsměv každý den na tváři
a po každé špatné náladě,
bylo zas slunce na nebi?

Stačilo jedno delší odloučení a vše je jinak.
Jako by nám na tom všem nijak nezáleželo.

Zbyly nám jen prázdné ruce,
jen vzpomínky, které se
rozplynuly na podlaze.

Svěšené hlavy a žádná snaha,
něco změnit, něco udělat.

Žádné sbohem zatím není,
žádná slova zatím nepadla.

Jsme jen lidé s ignorací,
kteří mají srdce, které krvácí.

Ty šťastné roky, jako by zmizely,
do hluboké tmy se ponořily.

Nevím, co se s námi děje,
jestli se přes to vůbec přeneseme.

Vzpomínáš, jaké to bývalo?
Nevěřím, že se vše zapomnělo.

Stále doufám, že se bouře přežene
a naše přátelství zůstane.

Tlaková je dneska níže,
lidé mají k sobě blíže,
už, aby pršet přestalo,
všechny nás to naštvalo!

Stále prší, samá voda,
na majetku velká škoda!
Zaplavené sklepy domy,
po koruny také stromy.

Bahno všude kolem je,
ze sklepů se pumpuje.
Lidé jsou tak zoufalí,
vodáci jsou troufalí.

Občas svitu slunce vidno,
síly málo, šahá na dno.
Povzbuzení ze všech stran,
i pomoc přijde, přímo k vám!

Tak ten rozmar počasí,
zahrává si stále s námi,
až se pěkně vyjasní,
nad přírodou budem páni!

Jsem to já, co se vždy v lásce trápí,
ta, co víru v lásce čím dál víc ztrácí.
Jsem ta, co stále jenom na něco čeká,
jsem ta, co už sílu nemá.
Jsem smutná a unavená.
Jsem to já, co na krásné časy vzpomíná,
vzpomíná na to, co všechno měla.
Jsem to já, ta, co milovala,
ta, co vždy druhým lásku záviděla.
Jsem to já, ta, co ve vztahu vždy prohrává,
protože jsem tichá a slabá.
Já už nechci taková být,
chci jenom jedno, mého prince u sebe mít.
Toho prince, co mě opravdu miluje.
Chci být jiná...

Láska je tu s námi,
buďme s ní.
Pán dlí mezi námi,
zpěv ať zní.

Mějme příklad Páně
na srdci i v mysli,
bychom s čistou duší
k jeho stolu vždy šli.

Odpusť, Pane, viny,
zahlaď nedostatky.
Co lze, napravíme,
vrátíme se zpátky.

S pokorou a úctou
máme přijmout Tebe,
kříž Tvůj posiluje,
vede nás do nebe.

Jak blizoučká je cesta k tobě,
co lásku skrýváš uvnitř v sobě.

Jak blizoučké je moje volání,
když voní jarní kvítí na strání.

Jak blizoučko jsme oba spolu,
vzpomínka na snídani, u jednoho stolu.

Jak blizoučko jsou naše city,
z tvých doteků, jsem málo sytý.

Jak blizoučko je tvoje tvář,
usmívá se, sálá zář.

Pokračování básničky

Touto mojí krátkou básničkou,
chci poděkovat všem, co mé verše čtou.
I já ty vaše verše ráda čtu,
že je sem píšete, vám děkuju.
Chci vám jenom jedno říct,
o jedno poprosit - skládejte dál,
ať je nás tady víc, ať máme co číst.
Už se těším na další vaše verše,
skládat básničky není tak těžké.
Já vám všem moc děkuju,
že vaše verše budu číst,
to vám všem slibuju.

Co máš, když nemáš lásku?
Uzavíráš se přede mnou a
své srdce necháváš chladné.

Každé tvé slovo, každá tvá věta,
je jiné, než to, co říká tvé srdce.

Jen ty můžeš rozhodnout
o svém dalším kroku.
Jen ty to máš ve svých rukou.

Je lehké se ztratit sám v sobě,
kdy si je člověk s něčím nejistý,
kdy ho rozhodí něco,
co ho tam hluboko uvnitř dlouho tíží.

Nedá se setřást, něco,
s čím tam uvnitř tak dlouho bojujeme.

Pokračování básničky

Zdál se mi dneska móc ošklivý sen,
mám špatnou náladu, to bude zase den.
V dnešním snu já ti v náručí, lásko, umřela,
věděla jsem, že tě navždy opouštím,
já tě ale opustit nechtěla,
móc jsem, lásko moje, brečela.
V tvé náruči, lásko, já ti zemřela,
tys mě líbal, hladil po vlasech, já brečela.
Po tvých posledních slovech
já své oči navždy zavřela.
Tvá poslední slova byla:
Miláčku můj, neopouštěj mne,
neopouštěj mne, já tě móóc miluji.
V mém dnešním snu já ti druhé dítě porodila,
byla to moje slíbená dcera.
Ty sis naši dceru do náručí vzal,
ses na mne podíval a viděl, že umírám.
Tys brečel móc, zjistil, že teď zůstáváš sám.
Sám bez tvé největší lásky,
co tě v tu chvíli opouští už navždy.
Já jenom z posledních mých sil řekla ti naposledy:
Lásko moje největší, já móc tě miluji.
Tys potom seděl dlouho s dětma na mé posteli,
já už v tu chvíli, lásko, s vámi nebyla,
byla jsem v nebi.
Byl to prostě móóc ošklivý sen...