Verše

Dobré ráno, sluníčko,
jsi jak zlaté klubíčko.
Paprsky tvé odvíjí,
teplem, naše těla opíjí.

Dobré ráno, krásná přírodo,
zpěváčci, tu mají prodáno.
Také velká květena,
v palet barev, celá oděna.

Dobré ráno, přeji všem,
co vstávají do škol jen.
Poležení chvilku přeje,
pod pokrývkou, která hřeje.

Dobré ráno, děti malé,
pomalu se probouzejte.
Hláskem ranním, rodičům,
i svým milým zazpívejte.

Dobré ráno, dospělí,
nechce se Vám z postelí?
Práce opět na Vás čeká,
neuteče, jako řeka.

Dobré ráno, všichni lidi,
jarní den nás také vidí.
Nohou správnou vykročíme,
s náladou si poskočíme.

Tak daleko jsi, drahá,
steskem toužím po tobě,
na naše časy vzpomínám,
srdce buší zvonkem těl,
tělísko hraje a vyhrává,
v žáru barvitém světel,
to k rtům tvým padá,
ta kometa v blankytné hvězdě.

Když náš člověk milovaný opustí tento svět,
a my už vlastně víme, že nevrátí se nikdy zpět,
najednou se cítíme slabí, a jako bychom byli sami,
je to proto, protože jsme ho moc milovali,
s bolestí u srdce vzpomínáme na něho,
je to tak, ale nezbývá nám nic jiného.
Bez něho je to tak všechno najednou jiný,
vím, že to lehké vůbec není,
teď nás čeká poslední rozloučení.
Zůstanou nám jen vzpomínky na něho,
život náš jde dál, ale bez něho.
Bez něho ten náš život dál jde,
v srdci našem nám ale navždy zůstane.

Máme doma věcí fůru,
ale jenom ne
čarodějnou literatůru,
a co se stane
dnešní filipojakubské noci
tak tajemné jest,
budeme jen hádat moci,
že bude sjezd
přisluhovaček temných sil,
řečených čarodějnic,
který bude mít jediný cíl,
poslední drby si říct.

Nechci čekat na nikoho,
nechci čekat jen.
Nechci vidět slunce svítit,
nechci prostě ven.

Nemám na nic náladu,
nikde mě nečekejte.
Nejdu dnes na zábavu,
ani mě tu nehledejte.

Chci být prostě dneska sám,
chci se zavřít v domě.
Raděj hudbu zapínám,
chci klid prostě v sobě.

Pro nikoho nejsem doma,
zvonek dávno vypínám.
Pro nikoho prostě nejsem,
svou náladu nevnímám.

Tohle je konečná, není už cesty zpět,
moc málo času mám, tak alespoň pár vět.
Už víš, že tě miluju,
o hodinách tvůj obličej maluju.
Usínám s myšlenkou na tebe,
víš, že žiju jen pro tebe?
Když se dívám na tvé vlasy,
vidím nitky té tvé krásy.
Když se dívám na tvá ústa,
vidím růži, co tam vzrostla.
Však já jsem hledal víc, něco, pro co bych žil,
někoho, za nějž bych, i život položil.
Hledal a našel, je krásná jak květ,
chtěl bych ti věnovat, snad celý svět.
Nemůžu, ráda jiného máš,
ode mne sbohem, tady, lásko, máš.

Cítím teplotu Tvého těla,
má ústa se roztouženě chvěla.
Tvé prsty se mi do vlasů noří,
umírám touhou, Tvá ústa hoří.

Pevné a bouřlivé objetí
našich rozvášněných těl,
kdy slíbáš horoucně vzápětí
z křídel ten něžně vonný pel.

Ta křídla Pegasů,
na nichž stoupáme do nebe,
Ty líbáš mě do vlasů,
jsme vpleteni do sebe.

Žárem jsme vtaženi
tou velkou touhou,
kdy přistanem na zemi
za chvíli pouhou.

Já se ti oddala
v té hříšné noci,
srdce své podala,
teď máš ho ve své moci.

Kdo má v malíku čarodějnou literatůru,
ví, že dnešní noci se vydají na túru
ze všech koutů světa nejošklivější babice,
nastartují košťata a frrr... jsou přeci Čarodějnice!

Bosé nožky v trávě,
odpočívají tu právě.
Jsou to nožky babiček,
dědečků a dětiček.

Co šly kolem právě,
a spí tu v trávě.
Nožky bosé šly tu s věkem,
celý život kráčí světem.

Nožky malé, nožky velké,
nožky silné, nožky tenké.
Nožky, co nás nesou stále,
děkujeme, že Vás máme.

Nožky bolí, po dlouhé cestě,
nožky chodí po velkém městě.
Na nožkách je možná znát,
jak dlouhý máme život snad.

O nožky proto musíme dbát,
to už snad dlouho víte snad.
Proto, nožky naše zlaté,
ptáme se Vás, jak se máte?

Strašně krásné hnědé oči máš,
a na levé ruce prstýnek,
který už nejspíš nikdy nesundáš.

Bohužel to nejsem já, kdo ti tenhle dárek mohl dát,
pak si kleknout a jen toužebně se tě ptát:

Jestli celý život už jen se mnou býti chceš
a ty to kruté „ne” nikdy neřekneš.

Nejsem to já, vedle koho se každé ráno budíváš
a s ospalou krásou po celém těle
se na mě usmíváš.

Nejsem to já, ale chtěl bych být.
Tvá lesklá zbroj, i tvůj pevný štít.

Bránit tě před tmavou a zlou tmou,
byla bys už navždy velkou láskou mou.

Jenže ty se o tom asi nikdy nedozvíš
a u jiného muže budeš hledat skrýš.

Zlá je proto pro mě každá osamělá noc,
a ty se nikdy nedozvíš, jak miluji tě moc.

Že když jsem vedle tebe, nevnímám tvá slova,
jen užívám si tvoji blízkost zas a znova.

Že srdce opustit mé tělo chce
a vrhnout se ti do náruče.

Nemůžu dýchat, myslet, mluvit,
jen se chci celý život k tobě tulit.

Jsi moje první laska a to se nikdy nezmění,
však tvé „přátelství” je pro mě jako vězení.

Ale jsem vděčný,
že jsem mohl poznat zrovna tebe,
jen díky tobě vím, jak chutná nebe.