Verše

Ve zdi v jedné skrýši,
bydlí čtyři myši.
Velký myšák, paní myška, dvě malinké myšičky.

V zimě myšky boty nosí,
a jsou rády, že nejsou bosy.

Mívají vždy s sebou pásku,
přináší s ní na svět lásku.

Dává nám to vůbec smysl,
pro básničku také psát,
zaslouží si vůbec toho,
zpovídat ji, budu mnoho.

Například, co v noci dělá,
když do postelí uléháme,
snad jen kousek, nebo celá,
v hlavě naší skrytou máme.

Kam se třeba uloží,
kdy sny tu máme celou noc,
v skrytu svého namnoží,
verše krásné, jejich moc.

Ráno už nás brzy budí,
ven, s myšlenkou převelkou,
zahrát poem, na duši její,
jen chvíli malou, nevelkou.

Tak se rodí nové básně,
necháme jim volný kout,
aby mohly stále krásně,
v našich myslích stále plout.

ty jsi ten kdo miluje
kdo mi lásku slibuje
komu patří celý svět
a se mnou by ho chtěl obletět
na tebe myslím den co den
tak se seber a pojď se mnou ven
já jen s tebou dál chci žít
tak si lehni vedle mě a budeme oba snít
vždyť spolu šťastný život můžeme mít

Jak dobré je všechno o sobě vědět.
Jak dobré je možná něco o sobě vědět.
Jak dobré je vše o sobě dobře znát,
netvářit se kysele a od srdce se smát.

Přikryj mne tvojí láskou
Tak jako teplým kabátem
Mám pocit
Že mne zebe
Stále mnou lomcuje zimnice
Chtěla bych tě více
Jiskřit láskou
Třpyt křišťálové sklenice
Hlazení, pohlazení
Nic více
Přikrýt kabátem
Žádná nahota
Vnitřní dobrota
Srdce mé
Lásko má
Zahřej mne svými city

Je to velmi smutný,
když nás opustí člověk milovaný,
člověk milovaný,
kterého jsme dlouhá léta poslouchali.
Léta, léta pro nás na buben svůj hrál,
svůj buben milovaný si s sebou do nebe vzal,
aby tam v nebi mohl bubnovat dál,
pro nás už tady nebude nikdy hrát,
teď už jenom andělé
budou jeho muziku poslouchat.
Byl to prostě skvělý muzikant,
on měl muziku mooc rád,
ten, kdo ho rád poslouchal,
kdo při jeho bubnování zpíval a tancoval,
ten, kdo ho jako muzikanta miloval - jááá.
Byl to opravdu skvělý bubeník,
jeho skvělou partou byl Olympic.
Rádi na něho vzpomínat budem,
a nikdy na jeho bubnování nezapomenem.
Já ho měla a poslouchala velmi ráda,
je ho prostě opravdu velká škoda,
v uších mých slyším stále to jeho bubnování,
teď mi zůstane jenom to smutné vzpomínání.
Dělal prostě skvělou muziku,
všichni fanoušci Olympicu,
řeknou jenom jedno:
Děkujeme ti, ty náš bubeníku.

Víš, proč hvězdy v noci svítí?
Víš, proč Ti dám k svátku kvítí?
Víš, proč motýl na kytku sedá?
Víš, proč je má tvář bledá?

Víš, proč listí na podzim ze stromů padá?
Víš, proč Tě Tvá máma má stále ráda?
Víš, proč holky mají dlouhé vlasy?
Víš, proč přemýšlím o tom asi?

Víš, proč do školy se ráno nechce?
Víš, proč mně matika nejde tak lehce?
Víš, proč koukám na Tebe tak rád?
Vzpomeň si na to, že je to prostě tak.

Dávno, tak dávno,
když na váš koncert, jsem zavítal,
váš zvuk tónů, nám do uší, tak krásně zněl,
tak krásně, nás všechny vždy přivítal.
Dávno, tak dávno, když tak vzpomínám,
šel kluk s holkou, vedl se, s ní objímal.
Na koncertech vašich, skvělých tónů,
se nejeden pár, zamiloval.
Dávno, tak dávno, každý u pódia stál,
šťastný s vámi byl,
každý se jenom smál, každý se radoval.
Dávno, tak dávno, vaše písně, cestou z koncertu,
každý si dlouho broukal, zpíval, pěl,
každý dobrou náladou hýřil, dobrou náladu měl.
Dávno, tak dávno,
každý když, z koncertu domů pak šel,
ještě dlouho v uších Bubeníka tóny měl.
Dávno, tak dávno, proč se ptám,
musel, tak najednou odejít,
ten, co tóny bubnů znal,
ten náš, skvělej kamarád Bubeník,
ten, co všem, v uších dlouho zněl.
Teď se tak ptám, proč bůh si ho už vzal,
snad asi proto, že bubnů tón, tak dobře ovládal,
snad proto, aby všem, lidem v nebi
tak pěkně, jako nám na zemi na bubny hrál.
Dávno, tak dávno, na zemi, stejně pro nás,
pro všechny, budeš stále žít,
budeš pro nás, v našich uších, srdcích pořád znít.
Dávno, tak dávno, budeš napořád
v našich uších, srdcích tak pěkně znít...

(věnováno skvělému bubeníkovi)

Jak Ti, lásko, říci
Že jediný jsi v srdci mém
Dopustila jsem se velké chyby
Netušící
Že ocitnu se v tunelu chladném
Zebe mi, zebe
Není pro mne modré nebe
Ani tvé zářící oči
Jen slunce zapadající
Dál budu žít bez Tebe
Ruce studí
Oči klopím
Tvoji tvář neuchopím
Květen, lásky čas
Však bez nás
Žádné políbení, hlazení
Zůstává v těle mrazení

Chtěla bych brečet, ale musím se smát.
Chtěla bych mu říct pravdu, ale musím lhát.
Chtěla bych, aby se se mnou dokázal smát
a aby mě měl vážně rád.
Hrozně moc ho miluji,
a proto nade vše slibuji:
Jiného nechci, jen jeho přeji si mít,
celý život bych s ním dokázala žít.