Verše

Při svíčkách, při loučích píšu teď ČEZ-u...
Pod mostem bydlíme... do spacáku lezu...
Opravte dvě lampy... co na něm svítí...
Hned se nám - pod ním... líp bude žíti...

Díky Vám, baroni... téměř jsem žebrák...
Proč světlo - nám nedáte... vše nám vzal berňák...
Proč se nám smějete... jste velcí páni...
My tu jen bloudíme... jsme Vaši kmáni...

Vzpomínám si na ty časy,
kdy hrůzou my stály vlasy.
Vstávat ráno do školy,
po večerech škrábat brambory.
Ráno pak si zase přivstát,
do večera školu vystát.
Těm dnům už je dávno konec,
je ze mě už VŠ borec!

Nedokážu vymazat všechno, co se událo.
Nemůžu vymazat, co mě k tobě spoutalo.
V duchu nechápu, proč jsi něco načínal.
Když pak nechceš přiznat, že jsi tohle začínal.

Rozhodli se nerozhodní...
Že další schůze bude - o NÍ... ((o NICH))
Chtějí si je - předvolat...
Že budou - s nimi schůzovat!

Tak pozvali si Bílou Mlhu...
A obhájce Krásnou Duhu...
Dál pozvali i Černou Tmu...
A budou hrát TU svoji Hru...
Do třetice - zvou si Šedé Šero...
A zápis píše - Zlaté Péro?

„Svítit - TAM - bude již jenom Slunce...
My svítit budem - JEN pro své Vůdce...
Národ TEN - NÁS již nezajímá...
ZDE VLÁDNE ČAS a SLEČNA ZIMA.”

Kdo jim „PÉRO” - kdo jim někdy zlomí...
Na billboardech - se KSICHTY zdobí...
Při volbách - proč si voly - volí...
Když jejich HLAVY - jen MÁSLO zdobí...

Jednoho rána krásného,
jedinečná podívaná se mi naskytla.
Na hladině rybníka stříbrného
bělostná labuť náhle vykvetla.

Jako velký leknín něhou zářila
a také smutkem.
Pak když křídly lehce mávala,
rozvířila vzduch steskem.

A já slabě němou píseň slyšela,
i když labuť mlčela,
tak zpívala tělem svým
o jednom životě zmařeným.

Tenkrát - bylo ráno, chladné,
něčím zvláštní, přesto obyčejné.
Sluneční paprsky se mlhou prodírali
a na labutím peří se kapičky rosy jiskřily.

Ten obraz se pomalu vzdaloval,
nebyla labuť ani duch, který by ji miloval.
A v té prázdné chvíli mé oči plakaly,
duše sice nechtěla, ale přesto poznala,
že křehká labuť právě umírala.

(Jakub Smolík - Stýskání)

Po zjizvené tváři - velké slzy kanou ...
Dnes řekla S Bohem - ne Na-shledanou ...
Možná MODRÁ - ve snu BÍLÁ ...
Závoj zlehka upustila ...

V PRACHU zbyla - jemná čmouha...
Ve střípcích lásky - jen marná touha...
Jen na zrcadle - rudá rtěnka...
A pod polštářem - podprsenka...

Záclony mi po ní voní...
V hlavě se mi stále honí...
Jen jedno slůvko, co mi dala...
To... „S BOHEM”... když mi zamávala...

Potkali jsme se na řece,
spletla si mou loď s WC,
tak jsme si to pěkně vyříkali
a potom to dohromady dali.

V šero se halý širý svět,
i tmou obtěžkáváno je teplo domu,
na nebi září minulost hvězd
a v uších zní hlas posledního zvonu.
V tichu noci zářijové,
kde jen cikády hrají svoji ódu,
kde schne tráva a uvadá bez,
kde žal střídá kámen bolu.

Tam za měsíčního svitu vybíhá,
krasavice Venušina,
přes den šeď a nuda,
v noci vášeň uhašená.
Tělo její nevypadá,
jak v magazínu na obrázku,
v hrudi jí ale dobré srdce tepe
a v mysli má jen svoji lásku.

Pro tu každou noc vybíhá,
tvarovat své krásné tělo,
do tmy oděná a chladem přikrytá,
vytváří, co oko mužské ještě nevidělo.

Tak to chodí každou noc,
do tmy zahaluje svůj ženský stud,
někdo nesnáší a někdo miluje
a tomu dopomáhej Bůh!

Barevné billboardy lákají
a jejich prolhaná ústa už zase kvákají.
Přišla parlamentích voleb doba,
a už je to tu znova.

Zase a znova,
stále stejná slova,
o tom, jak lidem pomohou
a přitom vědí, že sliby splnit nemohou.

Mají své kolegy v base,
k vládnutí se ale cpou zase.
Kdy ohlupování lidí bude konec,
to neví ani ten pohádkový zvonec.

Pokračování básničky

Andělské oči prozpěvují,
nezpěvnou píseň z její tváře,
elán utkal její rty z
touhy, s kterou stávám u oltáře,
a nebe mi buď milostivé.

Štěstí mizí kdesi v páře,
těkající v chmuru líhně,
amor bijící srdce páře,
srdce jednou žalem ztichne -
neb je již štěstí nedostihne,
ámen.