Verše

Smutná je moje láska,
zmizela růžová páska,
co kryla jí zrak.
Princ myslí jen na ni
a má jediné přání,
ať je to všechno tak.
Nebo dá mu aspoň šanci,
vždyť v té tmě jako v ranci
trefí ho šlak...

Já miluju jeho a slunečné nebe,
když sama jsem v noci, hrozně mě zebe,
já miluji jeho na věčné časy,
asi jsem ztracená... asi... ať si...

Nevím, lásko, co se stalo,
nebylas vedle mne ráno,
ztratila ses mi z života.
Od té doby srdce mi puká,
kukačka jen stěží kuká,
zbývá jen bolest, žebrota.

Tečou mi slzy,
musím ho vidět brzy,
jinak se uslzím.
Ztratit ho, zemřu,
bez něj dál nemůžu,
jen on pro mě je, vím.

Láska, to je cit,
co chce každý mít,
ale musí pro to něco udělat,
aby ho měl někdo druhý rád,
a potom lásku chránit.

Miláček můj při mně stojí,
i když se strašně moc bojí,
nedá to ale ani znát,
protože mě má tak rád.
A já jeho,
miláčka mojeho.

Špatně vidím...
A když Tvou lásku zdolám...
Tichým hlasem do tmy zvolám...
„Ztracený... Jsem trosečník!”
Za Tvou lásku...
Jen říkám...
„Dík!”

Co skončit nemělo,
skončilo.
Hrozně to bolelo,
málem mě zabilo.
Ale teď tu stojím,
nová a šťastná,
a pevně věřím,
že budoucnost bude krásná.

Pálí to jako čert,
snad bral naši lásku jak čert
a trhal mi po vlásku,
až jsem zplešatěla
z toho, co jsem dřív chtěla.

Sám sobě - žalářníkem?
Uvězněný ve svém žití...
Sám v sobě - i pekelníkem?
Jako vězeň hledám kvítí...
Zdi jsou strmé - skoro skály!
Slunce jimi neprosvítí...
Zbourám! Nevím! Proč tu stály?
Snad odpovědi? Budu míti?

Tvá myšlenka je Tou odpovědí...
Nebo se to - jen tak jeví?
Možná ano! To však motýl neví...
Pa a čekám za zdí - snění.