Verše

Běhal zajíc po louce
ve velikým klobouce,
hodil tlamu
ala „kosti si zlámu”,
sanitka přijela
a zajíce přejela,
budiž mu země lehká,
jak zaječí tělesnost je křehká.

Veverka po chodbě lítala,
od dozoru přes držku dostala,
než spadnout stačila,
štěstěna to zaonačila,
stejně celou hodinu plakala.

Velkou má smůlu
datel, co tluče kůru,
když ve stromě je mina,
to není žádná psina,
jeho duše letí vzhůru.

Skákala veverka po stromě,
cítila se prostě suprově,
hodila držku
a spadla z vršku,
prázdno je ve veverčím domě.

Největší smůlu
měly mouchy na kůru,
když pavouk tam zavítal
a k snídani si jich pár dal,
stoupaly jejich duše vzhůru.

Plazil se slimejš po cestě,
řidič Tatry jel přes dvě stě,
než se ten chudák slimák lek,
na cestě zbyl jen mastnej flek.

Krátký je život brouka,
většinou jen tak kouká
a když nekouká,
je v kusadlech pavouka,
drsný je byt i louka.

Skáče loukou zajíček,
nese chleba krajíček,
ten mu upadne
jako na potvoru
máslem nahoru
a zajíc upadne.

I přes můj návrat něco nám odešlo,
peklo na zemi teď nadešlo.
Proč láska bolí, proč je tak krutá,
chtěla jsem milovat, byla jsem bitá.
Pouhé dva dny odloučení,
a dnes věčné rozloučení.
Jsou dlouhý večery, smutná rána,
sebe jsme ztratili, ty sám, já sama.
Nalomené srdce se teď roztříštilo,
věčný čas, než by se zalepilo.
Život je krátký na věčný lepení,
nežli mít slepené, radši ať zkamení...

Smutný jsem,
přišlo to tak náhle,
skončil sen,
vyju žalem táhle.
Odešla kdovíkam
moje líbezná,
jediná, co rád mám,
princezna.