Verše

Jsem smutný, kde jít, když zase se trápím,
pošedlou ulicí, pochmurným krokem, sám kráčím,
ve stínech domů, co krutě se smějí, tvou tvář vidím,
v horečkách, za nocí bezesných, blouzním.

Dál v té slepé ulici, v tom bludišti, se ztrácím,
smysl života, bez tebe, můj kvítku, nenacházím,
v slzách, v tom smutku černém, se utápím,
chlad kostek dlažebních, ten studený kámen, stále cítím.

Lhostejnost jak ubíjí, když jsem sám,
v dálce slyším tvůj krok, tak kde tě mám,
živím se marnou nadějí, stejně tě nepotkám,
bez lásky životem, jako bludný Holanďan proplouvám.

Nekonečně dlouhý oceán, ráj stále hledám,
jak dlouho se plavím, čas už nevnímám,
zuří bouře, ty přívaly vod, už té síle podléhám,
loď se potápí, věřím dál, jednou tě snad potkám.

Pokračování básničky

Ráda bych řekla,
že jsem se spletla,
ale já ho miluju
a k životu potřebuju.

Život s ním je ráj,
šla bych světa kraj,
třeba rovných tisíc roků,
abych zas byla po jeho boku.

Krásné je mít rád,
s někým usínat,
svět je jako sen,
když jste spolu jen.

O lásce toho bylo mnoho vyřčeno.
Je to bolest, je to zklamání,
je to taky radost, co smutek zahání.
Něco s ní začíná, něco končí,
pro lásku umíráš, zavíráš oči.
I když je tady, a pak se vytratí,
bojujte za lásku, občas se to vyplatí.

Je mi tak krásně,
chci skládat básně,
konečně jsem potkala
kluka, co jsem hledala.

Myslím na něj celý den,
včerejšek byl jako sen,
do očí jsem se mu dívala
a pak se s ním líbala,
srdce mi buší jako zvon,
už totiž vím, že je to ON...

Je krásné vědět, že ho mám
a že zas dnes přijde k nám
a splní se mi největší sen,
budu ho mít opět pro sebe jen.

Nevím, co bych bez ní dělal,
je ta, kterou jsem tak dlouho hledal,
moje vysněná princezna,
krásnější svět nezná.

Miluju ji a to říkám,
že jen pro ni dýchám,
je moje druhá polovina,
už nikdy nebude žádná jiná.