Verše

Slzy mi oči zavírají,
pod jejich tíhou umírají,
srdce pomalu bije,
žije, nebo už nežije...?

Smutek se vkrádá do mých dnů,
rychle jsem procitla z krásných snů,
opustil mě můj princ milovaný
a s dcerkou jsme zůstaly samy...

Je to už pár měsíců, dost rychle plyne čas,
co cítím Tě až do morku kostí - ten krásný pocit,
že miluji Tě, ozývá se zas a zas.
Sám neumím s tím nic udělat, jen nechat působit.

Myslím na Tebe stále, mám v hlavě Tvé střípky.
Představuji si Tě, jak ležíš s hlavou na polštáři,
díváš se mi do očí a mhouříš je,
jak cítíš naše pohyby...

Podej mi svou ruku, budeme spojeni,
až spolu půjdeme noční oblohou.
Vždyť ani ptáci - ti už spí, se nedoví o našem milování,
a tma přikryje to, co lidé vědět nemohou.

Vím, láska je o dvou, umím počítat.
Však když jsme spolu v tichém lese sami,
cítím se jako na jiné planetě,
kde není nikoho, jen my dva.

Z náznaků lásku pletu,
když můj princ se mnou je tu,
plnými doušky hltám přítomnost
a nemám jí nikdy dost.

Být po boku bohyně
je splněný sen,
jenom trochu trápí mě,
že není moje jen.

Venku se stmívá
a mně už zbývá
jenom si povzdechnout,
že nemůžu s ním plout.

Je lepší cítit lásku
než vyhrát nějakou sázku,
nikdy nemůže litovat
ten, kdo bláznivě má rád.

Už ani nevím proč,
rozjel se ten kolotoč,
rozhádali jsme se jako psi,
líně se táhnou osamělé dny.

Mokrá jsem celá,
aniž bych chtěla,
smutkem mě pokropil
ten, co tady byl.

Je krásné vědět, že ji mám
a zítra zase přijde k nám,
tohle jsem si vždycky přál
bez lásky by život za moc nestál.