Verše

V černých lesích plných běsu,
pobíhá tu šmouha děsu.
Srst temná jak samotná noc,
oči však volají o pomoc.
Je to samotář, jak má být,
však chybí mu smečka, nemá s kým výt.
Pro záchranu její opustit ji musel,
aby lovec po vlčících nešel.
Lovce střásl až mimo svůj les,
teď neví, kde je, a přepadl ho stres.
Čerstvý sníh zavál všechny jeho stopy
a chladný vzduch zmátl všechny pachy.
Toulá se lesem dál a dál, začíná hlad mít,
ale počkat, něco začíná se dít.
Zvedne hlavu, zavětří,
oklepe se, zavrčí,
náhle se rozběhne světlu vstříc,
a vidí ovečku u betléma spíc.
Co mu zbývá, když má hlad,
rozhodl se riskovat.
Běží, běží, to to klouže,
ovci chytí, kouše, rdouše.
Najednou štípnutí v tlapce cítí
a náhle ležící a spící,
jede bůhví kam k lesu,
opět plného běsu.
Vlka totiž znali hodní lidé, co tenkrát našli ho,
čip mu dali a do lesa vesele vsadili ho.
Pokřtili ho Blacklucky, protože měl štěstí,
a doufali, že už ho víckrát nepotkají v blízkosti lidí.
Teď je Blacklucky opět se svou smečkou,
a je šťastný, že se i znova potkal se slečnou,
co tenkrát mu zachránila život,
však udělala to znova
a on navždy si ji bude pamatovat
jako záchranu svou statečnou.
Tak běhá si vlček šťastně už po svém lese
a každý lovec, co tam vleze, ošklivě si to odnese.

Proč mám to těžké břímě nést
když láska k Tobě chce kvést?
Proč mě oslňuje Tvoje zář
když nemohu pohladit Tvoji tvář?

Proč plním kalich láskou sám
když jen Tebe v srdci mám?
Proč, má princezno, po Tobě toužím
když jen já se soužím?

Proč v okovech mám své srdce
když jen pro Tebe svítí slunce?
Proč, zlatíčko, máš schránku pevnou
když se mé myšlenky od Tebe nehnou?

Proč mám ta těžká pouta trnová
když jseš ta jediná fajnová?
Proč hořím touhou k takové dámě
když se nemůže opřít o mé rámě?

Však já to vím jasně
neb je mi s Tebou krásně!
Rád poslouchám tvůj hlas
zastaví se mi dech, zastaví čas!

Srdce, mozek jsou Tvoje jen
je v nich plamen lásky zapálen!
Má touha odhodlání patří Tobě
kdykoli se střetnou naše pohledy v sobě!

PROTO TAK VŠECHNO JEST!

Knedlo, vepřo, zelo
moje bříško chtělo,
taky jsem ho dostala,
moc jsem si pochutnala,
na jazyku ho ještě mám,
lepší oběd prostě neznám.

Láska ze mě sálá,
je tak nenadálá,
ale hlavně že je
a on mě miluje.

Celé srdce jí dám,
tolik rád ji mám,
neexistuje jiná
než moje jediná,
nikdy to nevzdám.

Jsem ráda, že tu je
někdo, kdo mě miluje
a mou lásku si zasluhuje.
Krásný je svět,
když kvete květ,
zasníš se hned.

Vykvetl jako květ
náš společný svět,
nepřeji si víc,
než být po jejím boku
zbytek pozemských roků,
na to nemá nic.

Před zrcadlem času stojíš, do něj se jen díváš
je z tebe starý kmet, svou tvář životem ošlehanou máš
v jeho lesku ji vidíš, na to, jak jsi žil, vzpomínáš
život svůj si ve svých myšlenkách, znovu přehráváš.

V tom zrcadle to vidíš a znovu ožíváš
svou první lásku, jak krásná byla, stále ji znáš
je v tobě pořád a jako živou ji teď vídáš
ožila, jako kdysi to vzplanutí znovu prožíváš.

Chceš brečet a smát se, úsměv jí dát
v náruči své ji objímat, ve své náruči hřát
první básně slůvka medová z lásky zkoušíš psát
je tvá první a jediná, co víc si můžeš přát.

Křehké poupě jak rozkvétá, když polibek jsi jí dal
jak voní ta růže, lásku, co je tak čistou, jsi vzplál
hořela v tobě jako oheň, srdce jsi jí dal
byla jen tvá, jak moc jsi ji miloval.

Čas jako voda v bystřině ubývá, stále na ni myslíš
v duši tvé je hluboko a navždy v srdci ji nosíš
byla tvou první a jedinou, její krásu ve svých snech vidíš
na tu se nezapomíná, své naději, pro kterou žiješ, stále věříš.

Zrcadlo času, teď jeho moc znáš
naplnilo tě nadějí, na svou první vzpomínáš
byla tvou poslední láskou, v sobě ji máš
jak byla krásná, už ji nikdy nepotkáš.

Hvězda z nebe slétla,
mladá láska vykvetla,
nádherný je svět
jako růže květ.

Krásné je ho tu mít,
mít pro koho žít,
radovat se z okamžiku,
nastal konec doby vzlyků,
šťastný příběh začíná
a ty jsi jeho součástí, lásko má.