V černých lesích plných běsu,
pobíhá tu šmouha děsu.
Srst temná jak samotná noc,
oči však volají o pomoc.
Je to samotář, jak má být,
však chybí mu smečka, nemá s kým výt.
Pro záchranu její opustit ji musel,
aby lovec po vlčících nešel.
Lovce střásl až mimo svůj les,
teď neví, kde je, a přepadl ho stres.
Čerstvý sníh zavál všechny jeho stopy
a chladný vzduch zmátl všechny pachy.
Toulá se lesem dál a dál, začíná hlad mít,
ale počkat, něco začíná se dít.
Zvedne hlavu, zavětří,
oklepe se, zavrčí,
náhle se rozběhne světlu vstříc,
a vidí ovečku u betléma spíc.
Co mu zbývá, když má hlad,
rozhodl se riskovat.
Běží, běží, to to klouže,
ovci chytí, kouše, rdouše.
Najednou štípnutí v tlapce cítí
a náhle ležící a spící,
jede bůhví kam k lesu,
opět plného běsu.
Vlka totiž znali hodní lidé, co tenkrát našli ho,
čip mu dali a do lesa vesele vsadili ho.
Pokřtili ho Blacklucky, protože měl štěstí,
a doufali, že už ho víckrát nepotkají v blízkosti lidí.
Teď je Blacklucky opět se svou smečkou,
a je šťastný, že se i znova potkal se slečnou,
co tenkrát mu zachránila život,
však udělala to znova
a on navždy si ji bude pamatovat
jako záchranu svou statečnou.
Tak běhá si vlček šťastně už po svém lese
a každý lovec, co tam vleze, ošklivě si to odnese.