Verše

Polštář topím slzami,
krásný vztah je za námi...
Jak to jenom může být?
Jak se to mohlo pokazit?

Vědět, že ji máš,
že je na světě
osoba, co miluje tě,
že samotu už nikdy nepoznáš...
Nad ten pocit není,
život je pak potěšení.

Komu za to vděčím,
že pořád brečím?
Pouze a jenom jemu,
princi mému vysněnému.

Láska mi dává křídla,
v odloučení mi zřídla,
ale teď zas nabývají na objemu
a za to vše vděčím jemu...

Červenec ponurý, tak chladný, je dešťů čas
to jen z lásky zůstal, hrdličky smutný hlas
slábne s ozvěnou, vzpomínky, v dešti kvetou zas
krůpěje, co zůstaly, bolest ožívá, v pavučinách řas...

... Jen tichý blázen, co zůstal, dál životem kráčí
svraštělý obličej vypráví a šediny ve vlasech tančí
příběh, co je v očích, poslouchat s větrem stačí
slunce nehřeje, neumí se smát, nebesa pláčí...

... Kolik krásy, svět zplodil, to ptá se pohledem
žen nádherných, to jen bloudil rodným krajem
se svou samotou a vzpomínka je snem
tou iluzí, co objímá, jeho příběhem...

... To bylo tenkrát za starých časů
chmel zrál a pivo vařilo se z klasu
slunce zářilo, lány širé hladily, nitky paprsků
svět měl, svůj půvab, tu svou krásu...

Pokračování básničky

Cítit její doteky
je jak ponořit se do řeky
nekonečné rozkoše
a všechny strasti,
co v hlavě mi chrastí,
vyhodit do koše.

Neznám šťastnější pár,
budoucnost patří nám,
děkuju za to bohu,
že být po boku mohu
takového člověka,
kterého nic neleká,
vždy se svodům ubrání
a spolehlivě mě ochrání.

Proč je svět tak krutý
a já byl tak dutý...
Jak mohl jsem o lásce snít
a nechat se tak využít...
Ač nejsem žádný casanova,
nezbývá než začít znova.

Šel světem jeden osamělý muž,
narazil na holku líbeznou,
vůbec není osamělý už,
stala se jeho princeznou.

Cítím, že tu je,
vím, že mě miluje,
co ale dělat mám,
když ten cit,
co měla bych mít,
stále hledám...