Verše

Co bylo, skončilo, dávno už není,
řeky, ty tečou pryč, časy se mění.
Já věřila jsem Ti, teď strašně to bolí,
zradils mě, bohužel v nesprávnou chvíli.
Snad jsi se bavil, možná i smál,
tahal mě za nos, když jsi mi lhal.
Jedno Ti povím... nesnáším lež,
tak odejdi z mého života... no tak, běž...
a nepřej si vědět, jak se teď cítím,
nezlob se na mě, teď se Tě štítím...!!!

Mezi námi to jiskří,
všechny smysly bystří,
lechtivá přitažlivost
láká tě, nemáš dost,
kdo první udělá krok
a spustí emocí tok...

Chce se mi zpívat,
musím se dívat
na její oči,
hlava se točí,
city mě mámí,
co je to s námi?

Krásný je svět,
když kvete
kouzelný lásky květ,
když milujete.

Polštář topím slzami,
krásný vztah je za námi...
Jak to jenom může být?
Jak se to mohlo pokazit?

Vědět, že ji máš,
že je na světě
osoba, co miluje tě,
že samotu už nikdy nepoznáš...
Nad ten pocit není,
život je pak potěšení.

Komu za to vděčím,
že pořád brečím?
Pouze a jenom jemu,
princi mému vysněnému.

Láska mi dává křídla,
v odloučení mi zřídla,
ale teď zas nabývají na objemu
a za to vše vděčím jemu...

Červenec ponurý, tak chladný, je dešťů čas
to jen z lásky zůstal, hrdličky smutný hlas
slábne s ozvěnou, vzpomínky, v dešti kvetou zas
krůpěje, co zůstaly, bolest ožívá, v pavučinách řas...

... Jen tichý blázen, co zůstal, dál životem kráčí
svraštělý obličej vypráví a šediny ve vlasech tančí
příběh, co je v očích, poslouchat s větrem stačí
slunce nehřeje, neumí se smát, nebesa pláčí...

... Kolik krásy, svět zplodil, to ptá se pohledem
žen nádherných, to jen bloudil rodným krajem
se svou samotou a vzpomínka je snem
tou iluzí, co objímá, jeho příběhem...

... To bylo tenkrát za starých časů
chmel zrál a pivo vařilo se z klasu
slunce zářilo, lány širé hladily, nitky paprsků
svět měl, svůj půvab, tu svou krásu...

Pokračování básničky

Cítit její doteky
je jak ponořit se do řeky
nekonečné rozkoše
a všechny strasti,
co v hlavě mi chrastí,
vyhodit do koše.