Verše

Všechno bych za to dala,
aby nebyla to pravda,
ale svět už takový je
a trpí, kdo miluje.

Smutek v duši cítím,
rozchodů se štítím,
znovu bych to nepřežila,
nikdy už šťastná nebyla.

Jsem jako znovuzrozená,
tohle prostě chybu nemá,
stačila jenom chvíle,
tvářil se na mě mile
a já už teď vím,
že chci být jen s ním.

Líbí se mi, jak se směje,
mé srdce hned pookřeje,
když objeví se nablízku,
spraví každou bolístku.

Cítím se s ní šťastný,
můj osud se zdá jasný,
vždy budu po jejím boku
po zbytek svých roků.

Jednou se mi zdálo,
že probudím se ráno
a on vedle mě je.
Dneska jsem ho potkala,
prince, co jsem hledala,
ach, bože, existuje!

V černých lesích plných běsu,
pobíhá tu šmouha děsu.
Srst temná jak samotná noc,
oči však volají o pomoc.
Je to samotář, jak má být,
však chybí mu smečka, nemá s kým výt.
Pro záchranu její opustit ji musel,
aby lovec po vlčících nešel.
Lovce střásl až mimo svůj les,
teď neví, kde je, a přepadl ho stres.
Čerstvý sníh zavál všechny jeho stopy
a chladný vzduch zmátl všechny pachy.
Toulá se lesem dál a dál, začíná hlad mít,
ale počkat, něco začíná se dít.
Zvedne hlavu, zavětří,
oklepe se, zavrčí,
náhle se rozběhne světlu vstříc,
a vidí ovečku u betléma spíc.
Co mu zbývá, když má hlad,
rozhodl se riskovat.
Běží, běží, to to klouže,
ovci chytí, kouše, rdouše.
Najednou štípnutí v tlapce cítí
a náhle ležící a spící,
jede bůhví kam k lesu,
opět plného běsu.
Vlka totiž znali hodní lidé, co tenkrát našli ho,
čip mu dali a do lesa vesele vsadili ho.
Pokřtili ho Blacklucky, protože měl štěstí,
a doufali, že už ho víckrát nepotkají v blízkosti lidí.
Teď je Blacklucky opět se svou smečkou,
a je šťastný, že se i znova potkal se slečnou,
co tenkrát mu zachránila život,
však udělala to znova
a on navždy si ji bude pamatovat
jako záchranu svou statečnou.
Tak běhá si vlček šťastně už po svém lese
a každý lovec, co tam vleze, ošklivě si to odnese.

Proč mám to těžké břímě nést
když láska k Tobě chce kvést?
Proč mě oslňuje Tvoje zář
když nemohu pohladit Tvoji tvář?

Proč plním kalich láskou sám
když jen Tebe v srdci mám?
Proč, má princezno, po Tobě toužím
když jen já se soužím?

Proč v okovech mám své srdce
když jen pro Tebe svítí slunce?
Proč, zlatíčko, máš schránku pevnou
když se mé myšlenky od Tebe nehnou?

Proč mám ta těžká pouta trnová
když jseš ta jediná fajnová?
Proč hořím touhou k takové dámě
když se nemůže opřít o mé rámě?

Však já to vím jasně
neb je mi s Tebou krásně!
Rád poslouchám tvůj hlas
zastaví se mi dech, zastaví čas!

Srdce, mozek jsou Tvoje jen
je v nich plamen lásky zapálen!
Má touha odhodlání patří Tobě
kdykoli se střetnou naše pohledy v sobě!

PROTO TAK VŠECHNO JEST!

Knedlo, vepřo, zelo
moje bříško chtělo,
taky jsem ho dostala,
moc jsem si pochutnala,
na jazyku ho ještě mám,
lepší oběd prostě neznám.

Láska ze mě sálá,
je tak nenadálá,
ale hlavně že je
a on mě miluje.