Zamilované básničky

Ubylo ostychu, co chtěl nás ohlídat
a naše těla začalo nebe zalévat.
Oblohu rozjasnil láskou měsíc,
chtěli jsme jen sebe, louku a nic víc.
Rosa trávu postříbřila kapkami něhy,
jen v dálce bylo cítit loňské sněhy.
Byla to láska, je to láska,
láska to i bude a to není sázka.
My dva jsme svoji
a je to láska - to, co nás pojí.

Chtěla bych být planou růží,
aby sis přivoněl.
Chtěla bych být malou vázou,
abys mě naplnil.
Chtěla bych být vším,
jen abych byla s Tebou.

Den se mnou začínáš,
s Tebou končím den,
ve snech mých mne objímáš
a polibky všude jen,
doteky něžně jemné,
vůně těla opojná,
vše rázem pěkné je,
když Tě láska osedlá...

O ruku žádal svou družku,
neměl vůbec štěstí.
Rozbila mu držku,
a přidala mu pěstí.

Jednu věc ti musím říci,
krásná jsi jak růže spící.
Při pohledu do tvých očí,
jedna věc mě napadá,
proč se mi ta hlava točí,
proč mne mdloba popadá.

Snad je to tou krásou nebe,
v očích Tvých se zrcadlící,
snad je to ta víra v sebe,
probouzejíc srdce spící.

Hvězdy se třpytí
mrazivé noci
na temné obloze,
mít Tě v své moci,
líbat Tě dlouze,
mé srdce chytí.

Jsem jak dopis bez adresy,
měsíc nad pustými lesy,
mám strach a dech se mi úží,
jako když rosa vzkřísí zvadlou růži.
Horský pramen, odlesk hvězd,
vidím v tobě louky kvést.
Nosíš v sobě zlatou skříňku.
Slyším hudbu vodních mlýnků,
hrají jako tenké struny,
jak když sněží do koruny.

Tohle není žádný kec,
poradím vám dobrou věc
- stáhnout mužům kaťata,
nakopnout jim varlata.
Každý den každá z nás může,
tam nakopnout jednoho muže.

Říkali, že všechny cesty někam vedou,
že hory ční až do mraků,
že všechny strasti jednou přejdou,
že svět je plný zázraků...
Kdo to tvrdil?
Kdo si za tím stál?
Musel být blázen
- nebo miloval.

Není dne bez vzpomínky na Tebe,
když vím, že Tě onen den spatřím,
přemýšlím co jen si vzít na sebe,
třesu se tím, jak na Tebe zapůsobím.
Poté co se naše oči střetnou,
najednou mi tváře zčervenají,
všichni kolem najednou zblednou,
tohle u mě totiž nepoznávají.

Dotyky naše jsou vázány silou vzájemnou,
při nich mi srdce buší rychlostí světelnou,
ani nevíš, co všechno k Tobě cítím,
mám pocit, že bez lásky a něhy Tvé
se raději autem z útesu zřítím,
tolik je vázáno k Tvému srdci srdce mé.
Bojím se Ti vyznat lásku svou,
vždyť jsem jenom kamarádkou Tvou.
Všichni mne odsoudí, já to vím,
tak právě doufám, že jenom bdím,
bohužel vášeň svou já neovládnu,
ty mě pak srazíš odmítnutím ke dnu.

Já vím, budeš se cítit špatně i mě litovat,
ale k čemu to je, když nemůžeš mě milovat!
Bez Tebe nebudu nikdy šťastná, já to vím,
tak aspoň o našem společném štěstí sním.
Když spolu samy jsme, své city projevíš,
ale ve společnosti se za mě stydíš.
Jsem z toho zoufalá, moc mě to bolí,
to Tvůj rozum naší lásky se bojí.
Ale já Tě tolik miluji srdcem i duší,
jak moc neskutečně - to nikdo ani netuší,
chci, abys mé city v plné síle mohla znát,
tak přestaň se prosím naší lásky bát.

I když je to láska světem „utlačovaná”,
Ty jsi prostě pro mne pravá láska jediná!