Zamilované básničky

Utrhla jsem v sadu růži,
položila na tvou kůži...

Růže tak voněla,
a já si hned vzpomněla...

Že ráda tě mám,
za to srdce ti dám...

Blankytná modř očí Tvých,
ve snech mě denně provází,
slyším v uších Tvůj šťastný smích,
když v posteli jsme polonazí.

Noc bez Tebe je jako světa kraj,
stále vedle sebe potřebuju Tě,
Ty jsi můj malý soukromý ráj,
lásko, nezměrně miluju Tě!

Člověk se snad už nikdy nezmění,
má o sobě vysoké mínění,
když odpověď zná na otázku,
co před sebou má na obrázku,
když rozezná od srsti chmýří,
když vidí, co má na talíři...

Člověk se snad už nikdy nezmění,
má o sobě vysoké mínění,
ten, kdo odpověď na otázku zná,
jestli den nocí, či ránem začíná,
kdo pozná slunce od měsíce,
když vidí, kdo má míň, kdo více,
kdo dokáže odpověď dát,
na otázku, co jídá rád.

Kdo ale z těchle moudrých lidí
odpověď na otázku vidí,
na kterou chtěla bych se ptát?
Kde každý z lidí má hledat
oporu, štěstí a taky lásku?

Když odpovíš mi na otázku,
kam člověk má jít, aby našel
to, co patří k života kráse,
budeš pro mě moudrých člověkem.

Když provedeš mě po světě,
ukážeš mi, kde se láska hledá,
tak snad to těm mým očím nedá
a štěstím zas se rozzáří
(tak snad se Ti to podaří).

A jestli dál mi poradíš,
jak zasloužit si tu lásku, víš?
Když odpovíš mi na otázku,
jak zasloužit si a bránit lásku,
abys ji nikdy neztratil,
pak přísahám, že v každé z chvil,
kdy budu šťastná, řeknu Ti dík.
Zda dokážeš to, zůstává jen otazník.

Láska je prvním štěstím člověka,
láska je nejkrásnější cit.
Poznala jsem to, zamilovali jsme se
a více už nemůžeme bez sebe žít...

Na obloze ani hvězdička,
přesto na mě září dvě sluníčka,
mezi nimi skví se měsíček,
nad studánkou s okraji barvy srdíček.

Láska je hloupá touha,
po něze chtíč,
mé srdce volá ouha,
vždyť je to vše jen kýč.
Proč člověk miluje,
když nemá pevný cíl,
lásku si slibuje
a nemá jí ani malej díl.

(V balíku snadno a rychle, myslím to upřímně)

Koupila jsem si domeček,
závidí mi ho každý blbeček.
Kdybyste se víc snažili,
v Karibiku byste se teď smažili.

Kdo si najde přátele, kde jsou nejvyšší kruhy,
ten nebude již nikdy druhý.
Byli jste líní zajít do Escada,
tam to byla paráda.

Holka u tyče,
dalších třicet na place,
kdo měl marky, dolary,
nemusel podstoupit žádný štrapáce.

Pokračování básničky

Ze země vykvetl květ,
se mnou se zatočil svět,
když já poprvé ji uviděl,
do očí pohlédnout jí směl.

Chtěl bych být s tebou na polštáři schoulený,
být Tvojí krásnou něhou mazlený,
dlouze se líbat, laskat těla svá,
slastnou rozkoš vnímat, to chci lásko má...

Plačtivé ráno,
plačtivý den,
kde jsi, má lásko,
kde jsi jen.
Ukryta v srdci mém,
jak nejvzácnější diadém.
Tam tě opatruji, tam tě hýčkám,
až setkáme se, poletíme k výškám...