Zamilované básničky

Jsi hvězdička,
co mi na nebi září,
ať se naší lásce
stále daří.

Každý den
myslím na tebe,
v hlavě tě mám,
když v noci dívám se na nebe.

Chci stát před
tvým domem,
už se těším,
až spolu budem.

Stále chodím
nocí tmou,
přijde den,
kdy budeš se mnou.

Šťastná chci
aby jsi byla,
aby láska v srdcích
našich žila.

Aby jsi
mne milovala
a našeho setkání
nikdy nelitovala.

Budeme spolu
víc a víc,
na cestu naši
nám svítí měsíc.

Srdce své
chtěl bych ti dát,
nechci se o tebe
už nikdy víc bát.

Dávám ti srdce své
a na oplátku chci to tvé,
miluji tě, ty to víš
mě se, lásko, už nezbavíš.

Pro lásku jedinou
přešla bych krajinou,
kvetoucí zahradou
a travou voňavou.

Pro lásku jedinou
přešla bych světa kraj,
v nohách mám tisíc mil
a v srdci sladký máj...

Chtěl bych tě držet za ruku,
toulat se měsíční krajinou,
vášnivě líbat tvoje rty,
mít tě vedle sebe,
milovat se mezi motýli,
a zválet pampelišky kolem.

Píšu verše z lásky
pro radost mé zlatovlásky,
ona je ta jediná,
co mé srdce zajímá,
můžu jen jedno přání mít,
navždycky s ní chci být.

Láska je milé pohlazení
a slova hravá jako rybky v moři,
jistota, víra, povzbuzení,
jak jasný plamen v srdci mocně hoří.

Láska je jak lístek padající v trávu,
kde vzpomínky jsou v barvách stvolů.
Jak vodopády ševelící v splavu,
kde propletené proutky vrby jsou navždy spolu.

Když jeden vadne, tak druhý hyne
a tráva žloutne, steskem k zemi padne.
Nenahradí ho proutí jiné,
osamělý proutek steskem schne a chřadne.

Však když to proutí se spojí do skonání
a slavík zaslepen touhou trylky klokotá,
hrdlička pěje věrné milování,
láska je věčná mocná síla života.

Když zjara zkřehlé kvítky sněhobílé
derou se ze stříbřitého sněhu,
paprsky Slunce teplé, milé,
dávají mi pohlazení, sílu, něhu.

Tys to Slunce, co domovem voní,
opora, lehkost jarního vánku.
Vrba, co s pochopením se ke mně skloní,
co dává mi chuť žít i uléhat k spánku.

Jsi se mnou mnoho let - a přece chvíli,
čas plyne rychle jako řeka.
Chraň si svůj kvítek sněhobílý,
co každý den na Tvé teplo čeká.

Ať milá záře se naším domem line
a nic nenaruší její sladký třpyt.
Ať přízeň Tvá k nám nikdy nepomine
a můžeš s námi ještě dlouho být.

Hlavou se mi honí
myšlenky jen o ní,
je taková krásná,
jako hvězda jasná,
myslet na ni musím,
v svém srdci ji nosím.

Chodím nocí,
chodím tmou
se svou
hlavou svěšenou.

Hledám k tobě cestu,
tu však nenacházím,
a tak dále
jenom procházím.

Jednou bych
k tobě dojít chtěl,
abych tě potom
políbit směl.

Ruku svou
chci ti dát,
aby jsi se
o mě už nemusela bát.

Nevím, kde tě
hledat mám,
a tak tmou
pořád chodím sám.

Jednou však
mé srdce si tě najde
a má samota
pak odejde.

Někdy mám pochybnosti,
zda lásky je pro všechny dosti.
Jak můžu světem jít
a žádnou nenajít?
Proč se ještě neobjevila,
když jsem o ní tolik snila?
Kde moje láska je?
Žije ještě naděje?

Chtěla bych být motýlem,
co pohladí duši Tvou.
Tvé rty chutnají
medem a vanilkou.

Tvůj hlas - jak kostelní zvony zní,
vídám Tě ve snách, tak prosím, zjev se mi.
Jsi anděl sladký, co přichází, když spánek mě tíží.
Vídám Tě ve snách, Tvou milou vizi...

Co ztrácí se, když tma odchází,
však celý den mne Tvůj obraz provází.