Zamilované básničky

Déšť stéká po oknech,
však kapky silné jsou.
Chladný vítr, co mi bije do oken.
Přál bych si být ve tvém objetí
a příjemném políbení.
Vždyť jen ty mě dokážeš udělat
každým dnem šťastnějším.
Jen pro tebe tu, Zuzko, budu.
A za každý den ti moc děkuju...
Doufám, že si toho všeho jednou všimneš
a vezmeš mi hlavu do dlaní a řekneš:
„Už dál nesmutni.”
Zůstaň navždy se mnou
a já tě zahrnu láskou něžnou.
Jen pro tebe tu bude moje srdíčko
a zas bude hřát jak letní sluníčko.
Nechci docílit žádnýho triku,
budu na tebe čekat na přídi Titaniku,
pro to kouzlo jednoho okamžiku.

Jsi chvíle jediná,
jsi blatouch nad modrým blankytným nebem,
jsi zář nad pacifikem.
Jsi chvíle jediná,
jen růžema obklopena,
jsi jako krásné slůně malé.
Které kouká dál
v širé moře, v moře oceán.
Jsi bílou klivií,
která je mládím a láskou zrazená,
musíš poznat víc zklamání, lásky i radostí,
aby jsi víc věděla.
Víš, je to tvůj život,
s kterým si sama, svou cestou brodíš své já.

Jsi vonící květina,
co spadla mi do klína,
jsi láska, která uvadla,
zaléval jsem, vypustil zdymadla.

Dostalas nemoc ukrutnou,
chtělas hned být květinou,
utekla jsi proto nocí, temnotou.
Proč tvoje srdce zeje prázdnotou?

Proč?
Vábil tě tento svět,
co na nic nepočká,
tvá duše, dříve křehoučká,
změnila se v led.

Bavíš se zatím vesele,
tančíš z Pondělka až do Neděle,
ale nastane ráno, kdy ty vstaneš z postele,
bude ti tuze zle, jak Bohu v kostele.

Tento svět ztracenou sílu ti nevrátí,
ten, kdo tu vládne, jen život ti převrátí,
pamatuj, kdo schopen poskytnout zahřátí,
když stačit nebudou všechny tvé kabáty.

Proč?
Cítíš, že tento svět nepatří ti,
Tady tobě neporoste žádné kvítí,
v hloubi duše ale víš, kde bys měla právě býti,
se slzami obejmou tě - stačí jenom poprositi.

Chtěla by jsi být s tím,
s kým jsi strávila mnoho krásných chvil.
S tím, kdo tě opravdu miloval,
v hloubi duše tvé teď proudí jen vzpomínka krásná.
Vzpomínka, která tě, v tuhle chvíli pevně svírá,
je to špatný klam,
který je v duši tvé, když jsi sama a on sám.
Vzpomínáš na ty krásné dny, co jsme byli spolu,
leželi jsme v trávě, ty jsi byla ranní rosou zalitá,
to byla naše láska veliká.
Vzpomínám, vzpomínáš...

Letím nocí
a mám pocit,
že jsem nalezla.
Jenom doufám,
předem si zoufám,
zda do pasti jsem nevlezla.

V lásce je celý svět,
štěstí na tisíc let,
tajemství života.
Tak ven utíkejte,
okolo sebe se dívejte,
ať netrápí vás samota.

Na černém koni jezdec sedí,
přes hlavu kápi, do dáli hledí,
v ústech pevně svírá malou růži,
jejíž trny ulpívají v jeho kůži.

Růži červenou dívka dostala,
utekla - na stole ležet ji nechala,
utekla do noci černých vran,
jezdec má na srdci dlouhý šrám.

Hledí tam do dáli z úbočí hory,
a tesknou melodii vítr hraje,
na travnaté stvoly,
do celého kraje.

Pohledy jsme se vzájemně propojili,
ústa divokými polibky zapojili
a těly se dotýkali jeden druhého...
nikdy bych nevěřil v něco tak krásného...

To na světě nejkrásnější,
pro mě ze všech nejmilejší.
Roztomilé, nejsladší,
to Tebe, lásko, já mám nejradši!
Za Tebe dala bych život svůj,
tak ještě chvíli se mnou stůj.
Chytni mě a nepouštěj,
oči ze mě nespouštěj.
Nikdy nechci být už bez Tebe,
když s Tebou jsem, sníh mě nezebe,
oheň najednou nepálí,
a listy na jaře spadaly.
Když vedle Tebe jsem, tak čas nevnímám,
jen každou chvilku s Tebou si užívám.
Jen ty, já, my dva spolu navždy budem,
naším životem ruku v ruce pudem.
Ruku v ruce půjdem hbitě,
už jen dvě slova, Miluji tě!

Jsme nejlepší přátelé,
sdílíme spolu všechna naše tajemství.
Ona ví všechno, co mám v mysli.
Nedávno se něco změnilo.
Tak jako když se vzbudím ve své posteli.
Hlas v mé hlavě mi zlehka říká:

Proč ji nepolíbíš?
Proč jí to jen říkáš?
Proč ji nenecháš cítit
ty city, který skrýváš?
Protože se BOJÍŠ ukázat
to, co opravdu cítíš.

Pokračování básničky