Zamilované básničky

Jako je koráb připoután k molu,
jako je s ohněm spojen dým,
budu já s tebou, budeme spolu,
ty jsi má láska, já to vím.

Krásná, milá, co víc si přát,
je ta holka, kterou mám rád.
Proto můj největší sen
je jít společně životem.
Snad se nám to splní,
přemýšlím jen o ní.
Kdyby měl dnes končit svět,
s ní strávil bych ty chvilky hned.
Vážně moc ji miluju
a navždycky, to slibuju.

Ta šťastná, však nemá o mně páru
Když ZRÁNA ji lákám do kočáru
Ona jen špitá... „Óoo... Néé... Díky, pane...”
Snad „dneska” se to prvně stane
Tak svírám v ruce sedmikrásky
Netuší, že je hledám z lásky
Když zvu JI denně... na procházky
Kde chci hladit její vlásky

Kočár opět... pod okny stojí
Vraníci se ale mlhy bojí!
Proč šťastná TO žena nepřichází?
Proč „TO” se mnou tolik HÁZÍ?
Vstávej... vstávej... TO budík křičí!
Jen ve SNECH... se TA žena líčí

Tak procitám z polospánku
Spěchám vybrat svoji schránku
Přišla stovka odpovědí
Na hádanku... co jsem psal pro ni?
Ani jedna nemá šťávu...
Tak jen srkám horkou kávu

Proto se Vás, dnes radši neptám
Vraníkům jen, cosi šeptám
Žádná žena... žádná dáma...
Jen Múza... „TA”... mě líbá zrána

Vždy tě budu milovat,
svou lásku chci jen tobě dát,
své srdce tobě věnovat,
s tebou dnem i nocí být,
tvůj hlas chci slyšet ještě víc.
Tvé oči vidět každý den
byl by pro mě krásný sen.
S tebou se smát, zpívat a hrát,
s tebou, jen s tebou chci žít dál.
Všechno, co mám, jen tobě dám,
svůj úsměv, srdce, hlas i čas.
Tak miluj mě a řekni:
Ty jsi má láska, slunce i vráska,
vždy milovat tě budu.

Lásko moje,
kdybys věděl, jak mi chybíš
a ve snech mi stále chodíš.
I když tě znám jen trochu,
já své city neměním, hochu :-)
Hřeje mě Tvá přítomnost
a přeji si Tvou náklonnost :-)

Potkali jsme se v Ostravě,
vypadala směle a hravě,
sbalil jsem ji z fleku,
vtáhnul ji pod deku,
vzdychala pak pronikavě.

(Jakub Smolík - Stýskání)

Po zjizvené tváři - velké slzy kanou ...
Dnes řekla S Bohem - ne Na-shledanou ...
Možná MODRÁ - ve snu BÍLÁ ...
Závoj zlehka upustila ...

V PRACHU zbyla - jemná čmouha...
Ve střípcích lásky - jen marná touha...
Jen na zrcadle - rudá rtěnka...
A pod polštářem - podprsenka...

Záclony mi po ní voní...
V hlavě se mi stále honí...
Jen jedno slůvko, co mi dala...
To... „S BOHEM”... když mi zamávala...

Potkali jsme se na řece,
spletla si mou loď s WC,
tak jsme si to pěkně vyříkali
a potom to dohromady dali.

Andělské oči prozpěvují,
nezpěvnou píseň z její tváře,
elán utkal její rty z
touhy, s kterou stávám u oltáře,
a nebe mi buď milostivé.

Štěstí mizí kdesi v páře,
těkající v chmuru líhně,
amor bijící srdce páře,
srdce jednou žalem ztichne -
neb je již štěstí nedostihne,
ámen.

Při večeru po setmění,
za mlhavého kuropění,
oka mžourám v polobdění,
při smutečním opojení.

Proudy moře kanou po tváři,
na nebi žhnou miliony hvězd,
však pro mě již žádná nezáří,
pro mě zhas celý můj svět.
Svět můj byl halen v ženské kráse,
oděn v bohamíru mládí,
srdce místo krve ponořené v lásce,
v lásce, co hořkost světa ústy sladí.

Pokračování básničky