Zamilované básničky

Láska je jistě báječná věc,
ale nelíbí se mi její konec.
Pánbůh by to mohl nějak vymyslet,
aby s koncem lásky nekončil i svět.

Srdce, které láskou hoří,
sebevětší překážku zboří,
najde si vždy cestičku
k vytouženému srdíčku.

Láska při mně stála,
kdykoli jsem se bála,
a stát při mně bude
od nynějška všude.

Láska v mojí hlavě
poradí si hravě
se všemi překážkami,
brzy budeme sami
a svět nám poleží u nohou,
jako všem, kdo se milujou...

Když ji vidím, hned jsem v rauši,
to, co cítím, není ani trošku ve lži.
Když přemýšlím, tak si představím,
jak spolu ležíme a já ji po vlasech hladím.
Otočí se a povídá: „Má láska hřeje mě při srdci, jako když ptáci zpívají na rozkvetlých větvích.”
To já se jí do očí podívám a jediné, co řeknu, je: „Mě nic nehřeje, cítím chlad. Dal jsem ti své srdce, když jsi o něj předtím přišla, a doufám, že to nebylo zbytečné.”
Když se ráno podívám, jak krásně spí, tak si uvědomím, ať zbytečné nebo ne, tak jsem rád, že u mě je.

Když si srdce jisté je,
že někoho miluje,
svět hraje všemi barvami
a úžasná cesta je před vámi.

S láskou je na světě lépe,
takže jistě už chápete,
proč se zamilovaným vyplatí
starat se, ať se neztratí.

Když o vás má někdo zájem
a taky se vám líbí,
svět se rázem stane rájem
a nic už vám nechybí.

Když někoho tak moc milujete,
že za něj život dát chcete,
potom je svět úžasně barevný
a každý den prostě nádherný.

City mám dobře schované,
jen ten pravý je dostane,
až přijde správný čas,
poslechnu srdce hlas.