Smutné básničky

Osud si se mnou zahrál,
říkals: osudu se dá pomoct
a pomohl jsi mu tak,
že mám teď život naruby.
Slzy tečou vždy,
když si na Tebe vzpomenu.
Tu chybu já jsem neudělala
a musím proto trpět.
Nikdy se nesnaž osud měnit.
Zbydou jen slzy
a touha něco změnit.

Už nemůžu dál to skrývat,
tvoje chování mě tolik mrzí.
Teď o našem kamarádství můžu jen snívat,
až na zádech mě z toho mrazí!
Co to s tebou je,
proč jsi se tak změnila?
Chováš se tak podivně,
a já v nás tolik věřila!
Připadá mi, jako by jsi mě už neměla ráda,
jako bych ti byla fuk!
Copak jsem ti nedělala nejlepšího kamaráda,
copak jsem jen vzduch?

Tahle básnička zůstane nedokončená,
protože skládat ji dál cenu nemá
- opustila mne moje vyvolená...

Poprvé jsem miloval,
pánbůh mi tu šanci dal,
bylo to jako zázrak,
kéž by to bylo dál tak,
žel osud mi tě vzal.

Myslím na tu jedinou...
co nebude nikdy mou...
proč dopustil to svět...
Chtěl na rukou jsem ji nosit,
něhou jí víčka orosit,
však odvál vítr ten květ...

Den co den, noc co noc,
volám lásku o pomoc,
proč mě nikdo nemá rád,
jsem nejhorší na světě snad?

Vztah - krach,
lest - bolest,
skutek - smutek,
konec - zvonec.

Už nikdy nevyjede vlak,
co vozil nás do oblak,
na nádraží vrcholné rozkoše,
láska nám spadla do koše...

Láska mě zklamala,
milá mě nechala,
svět se přestal točit.
Můj život je jako snímek
ze smutných vzpomínek,
co se neměl točit...

Dny pomalu plynou, naděje hynou.
Život krátký zdá se mi vratký
a po tváři sebevraha konečně stékají slzy blaha.

Nic nikam nevede
- skepse zas přináší jen temná nebe.
Svit duše jen ve snech bývá,
a v šeru tupých citů smysl těžko se hledá.

Proč žít a zbytečně něco chtít,
když nemusím být a radši už jen navěky snít.
S kapkami deště pak objaly mě neviditelné kleště.
Srdce kamenné zákeřná úzkost pohltila,
hnus obsadil mou ztracenou mysl
a konečně jsem zjistila, že nic už nemá smysl.

Snad jen mít záminku pro něco žít,
snažit se zažít krásu,
co stejně nikdy nemůžeš mít.
Mít sílu s životem se prát,
užívat si den a s falešnými kamarády se smát.
Ale když není důvod bourat hráze,
život se nežije zrovna snáze.

Nebýt schopen vyslovit svá přání, být na dně
a přesto zachovávat dobrá zdání
navzdory tomu, že zdá se ti, že jsi paralyzovaný.
Spěchat nikam a přicházet pozdě,
zkrátka můj život ve stavu nouze.