Smutné básničky

Odlétá láska, svět potemněl,
někdo tu ztratil všechno, co měl.
Smutek mu srdce zalévá,
jeho existence smysl už nemá.

Samota zní jak těžké dělo,
mé srdce hrůzou oněmělo,
smutek se mou součástí stal
a já už fakt nevím jak dál.

Když si lásky nevážíš,
v jednom kuse ji urážíš,
nediv se, že pohár přeteče
a ona ti jednoho dne uteče.

Láskou zasažen
padám tvrdě na zem,
po srdci jen díra,
opouští mě síla.

Bolí to, pálí,
srdce na kusy mám
a ona je v dáli,
už se s ní neshledám.

Pomalu přestávám věřit,
že se to může změnit,
láska nám sbohem dala
a naše sny si vzala.

Láska mi schází,
nic nevychází,
smutním do polštáře,
že měla jsem lháře.

Tato báseň je má poslední,
za to, že se vám mé verše líbily,
vám všem moc děkuji <3
Však mé přání je,
skládejte dál, přátelé,
možná, že se tu zase někdy sejdeme,
jste všichni skvělí, přátelé.
Jednou za čas se sem podívám,
za vaše verše děkuji vám!!!
Vám všem jedničku dávám!!!
Budu stále vaší fanynkou <3
přeji vám všem hodně štěstí,
vaše Petra K. se s vámi loučí <3

Brečím do polštáře,
narazila jsem na lháře,
život mi zničil,
teď jsem ničím :-(

Země slz, pláčem k jejím bránám cestu dláždím
zoufalý kapku za kapkou, na ten chodník kostky ze slz sázím
kladívek dlažebních jak tlučou, ten krutě cinkavý, zvuk slyším
je jako ozvěna, co v jeskyni zní, dlouho ji v sobě nosím.

Osud svůj znám, ve své samotě se trápím
s beznadějí svou, po té cestě osudu kráčím
klíč k jejím branám v rukou svých, jak pevně držím
v duší mé, co v samotě slábne, stále chlad cítím.

Zoufalý ve své samotě, jdu k jejím branám
tou cestou, co ve mně pláče, stoupám
slzavý klíč k těm zámkům v rukou svírám
plačící hlas slyším, co říká: Tak kde tě mám.

Plný slz, do té černé brány klíč vsouvám
ne, nechrastí, ale pláče, když ji otvírám
vcházím dovnitř, kde je spása, co hledám
poznal jsem jen smutek, dlouho ho znám.

Pokračování básničky