Smutné básničky

Svět, který si vysnila,
vlastní chybou zahubila.
Rozchod.
Každý ví to,
moc bolí to.
Odchod
ze scény,
láska už není.

Mami, to jsi ty, díky který žiju,
to budeš ty, na kterou se směju.
Mami, prosím neopouštěj moji zemi,
nebuď sama beze mě na nebi.
Prosím nedělej to,
vždyť já bez tebe nemůžu žít, proto.
Mami, nééé, proč jsi to udělala,
vždyť já tě ráda měla,
a pořád tebe ráda mám.
Mami, měj se dobře v nebi
a koukej se pořád na naši zemi.

Kde se chyba stala?
Proč jsem si ho vzala?
Jen mi život ničí,
pořád na mě křičí...

Moje srdce smutně bije,
přemýšlí, zda láska žije,
a nechce slyšet špatné zprávy,
má to vliv na moje zdraví.

Láska hoří v každém věku,
proti srdci zlomenému
není žádného léku,
kdo pomůže smutnému...

City své schovávám v lůně
pokaždé, když srdce stůně,
nejsem svěřující typ,
i když by mi bylo líp.

Ještě včera tu byla,
pak se náhle vytratila
láska z mého života,
od té doby
život bolí,
drtí mě prázdná samota.

Nemůžu říct sbohem,
vždyť byl pro mě bohem
a ještě stále je,
mé srdce ho miluje.

Svět kouzelných rán,
kdy jsem k tobě zván
pod vyhřátou peřinu býval,
zůstal někde v dálce,
teď mrznou mi palce
a abych se na tebe díval...

Stíny mezi sebou,
jsou láskou propletenou,
hrají si s černou barvou,
možná poskvrněnou.

Aura mezi nimi,
svět jejich propletený,
možná jsou si souzený,
rozdíl každý vlastní.

Stíny zláskovaný,
jejich život společný,
rádi se spolu smějí,
láskou ovlivněný.

Emoce se mísí,
radost žít se objeví,
radost se rychle víří,
stíny napojený.

Pokračování básničky