Smutné básničky

Už nikdy...

Kolik zvládnu bolesti...
když v hlavě kladivo,
zatnuté do pěstí,
Tobě se líbilo...

Bodáš a na rtech úsměv,
lžeš nejen sobě,
myslíš si, že máš úspěch,
v relativní době.

Sáhnout na pozlátko,
prsty Tvé křičí,
za živa jehňátko,
jsi všech a ničí...

Až přijde doba,
tak budeš sám,
toužit a ničit,
dobře to znám.

Pokračování básničky

Dala jsem své srdce,
on otrávil ho prudce
a teď nemůžu vstát...
Proč nemá mě rád?!

Měl zvláštní sklony,
miloval klony...
Kdybych klon byla,
taky bych se mu líbila.
Ale že klon nejsem,
zbyl z něho jen sen.

Snad se mi to jenom zdá,
že jsem tak nešťastná,
anebo to pravda je
a mně svět ubližuje?

Láska mi košem dala,
vůbec jsem to nečekala,
co si teď počnu,
snad odznova začnu
a jeden šťastný den
najdu svůj velký sen.

Milovala jsem chlapce,
vše probíhalo hladce,
pak našel si jinou k mé zlosti
a náš příběh se stal minulostí.

Byla jsem hloupá,
na slovo skoupá,
nic jsem neřekla.
Láska mezi námi byla,
ale pak se vypařila,
prostě utekla :-(

Láska kolem kroužila
a já po ní tak toužila,
že jsem šla slepě za ní,
však bylo to jen zdání...

Srdce bych darovala,
ale nemám komu,
láska se vyhýbala
vždy mému domu...

Láska je kout mého srdce,
který nikdo poznat nechce.
Ale já věřím, že se to změní,
naděje ztracená nikdy není.