Romantické básničky o lásce

kreslím si ji popaměti
dívku záhadnou
veršů píši jako smetí
jak mne napadnou

oblázkem jí hvězdy srážím
v kapsách budou hřát
poslat tónů pár se snažím
s vánkem budu hrát

v písku verše spláchne voda
nezní jejich zvuk
zda je to či není škoda
je mi zcela fuk

Cítím tvoji lásku, když slunce přivítá nás do nového dne,
cením si tě pro tvou upřímnost a cit...
Děkuji za ten slib, že nevzdálíš se ode mne,
co dokázal jsi tak krásně z věrnosti vytvořit.

Nemohu přehlédnout, jak prociťuješ slova,
jež mnohokrát s citem nic nemají společného,
a přesto z nich vznikne to, co pouta tuží znova
ve vztahu naší lásky, jež stálá touží být...

Tvá snaha a dovednost mne stále udivují,
vždy překvapíš mne vším, co kdykoli vykonáš,
jsi jedinečný a proto den ode dne víc tě miluji,
že jsi jedním z mála,
již mají právě to, co v světě jen stěží jde uchovat!

Znám jednu dívku, o který se mi zdá,
překrásné oči, úsměv i srdce má,
možná že slyší tahle slova
a možná že už víš, že ty jsi ona...

Když myslíš, že on je ten pravý,
že vy dva se musíte dát dohromady.
Když jsi ráda, že ho vidíš,
a jenom na něj pořád civíš.
Když jsi šťastná, když kolem tebe prochází,
a smutná, když domů svou cestou odchází.
Když denně píšeš jeho jméno
a nemyslíš na nic jiného.
Když toužíš poznat jeho hlas
a tajně sbíráš jeho vlas.
Když to není láska, ale chtíč,
když chceš, aby to odešlo z hlavy pryč.

Z temně modrého nebe hvězda padá,
s mými víčky odhodlala se jít spát,
strážce Měsíc sbohem dává,
cestu jí jde ukázat.
Jemný vítr stromy češe,
jak kadeřník v salonu,
jemný vítr s listy stromů si povídá,
do ticha noci promlouvá
a hvězda nebem proplouvá.
Hvězda jasná jak tvé oči,
které matně v mysli mám,
noční můry v záři stolní lampy,
to jejich útočení dávno znám.
Tvé oči útočí,
jak ti noční tvorové,
pohled mají ale jiný,
který při rozbřesku svět roztočí.
Na kopci, na kterém postaven je kříž,
hvězda skončí tu dlouhou pouť,
strážce Měsíc neudržel noci mříž.
Tu hvězdu snaž se najít,
nenech ji spadnout ani spát,
a ve snech stále čekej,
až ti řekne - Mám tě rád, mám tě rád.

Miluji tvé oči,
a miluji tvé rty,
miluji, když Ti déšť vlasy smočí,
a jsem šťastná, že jsi to ty,
kdo mi lásku slibuje,
a kdo mě miluje,
jsi ten, který mě před zlým chrání,
a před vším brání,
a za to tě, Lásko, miluji.

Jakmile se probudím,
ihned Tvou tvář uvidím.
Pak už nechci déle spáti,
polibek Ti toužím dáti.
Líbat všude, kam si přeješ,
ať jsi šťastná, ať se směješ.
Jsi ta žena, které dají,
muži vše, i co nemají.

Vždyť Ti stačí jen se smát
a tím chlapům srdce brát.
Neb svým smíchem a zvlášť zblízka,
získáš si každého řízka.
V náruči Tě toužím svírat,
do Tvých očí stále zírat.
Chci Tě držet pevně v pase,
celý den a... v noci zase.

Pokračování básničky

Láska je krásná,
je to dar z nebe,
dala mi možnost
milovat tebe.

Dokáže bolet,
dokáže hřát,
je to fakt nádherný,
když mě máš rád.

Cítím se sám každé noci,
přirostla ksi k mému srdci.
Snad to bude brzy lepší,
po nocích mé srdce brečí.
Stýská se mu po tom tvým,
chtělo by být jenom s ním.
Mazlit se touží každý den,
od rána k večeru, stále jen.

Jsi hebká jako poupě
rosou smáčené,
růže mezi plevelem
průměrnosti obklopené.

Světlé vlasy proud větru hladí,
tajemné oči do noci svítí,
v mém snu žhavost slzy chladí,
když mé rty tvůj polibek cítí.

Jsi mi tak blízká,
a přece tě neznám -
na chvíli s tebou prožitou však nezapomínám.

Každý den čekám,
až se střetnou naše pohledy
a vesmírem něhy budem plout
jak hvězdy na nebi.

Život opojně zavání touhou,
když jsi vedle mne
a srdce mé - buší den ode dne
stále víc jen pro tebe.

Život bez tebe je jako láska bez citu,
jako oheň bez dýmu
a já ve svém nitru nesu vinu,
že neumím ti to do očí říct.

Jen jednou jsem tě spatřil
a viděl tvou hebkost samu,
jen jednou - paks odešla
a já cítil se jak rytíř,
jenž navždy ztrácí svou bílou dámu.

Teď jak bludný rytíř ve dnech lůně,
klaním se a chci se ptát,
neboť při pohledu do tvých očí má duše stůně,
když přemýšlím,
zda dokázala bys mne -
jak já tebe milovat.