Víš, o čem sním, když v noci uléhám,
když svoje trable, smutky odkládám?
Sním o princi s kšticí tmavou,
statným tělem, krásnou hlavou.
Do tváře nevidím, nezkoumám ji,
totiž, mé srdce vidí přesněji.

Zavírám oči slastí a čekám.
Cítím úsměv, jež mi prolétl tváří.
Vidím prince jet vstříc dálkám,
jak jeho smích v slunci září.
Vím dobře, co cílem jeho cesty je,
dobít srdce princezny spanilé.

Když potkají se tváří v tvář,
ona touží dotknout se prince zas.
On nebrání se, objímá ji, tiskne k sobě,
oba klesnou v zem v té dávné době.
Když hledí do očí si sobě v úctě samé,
princezně tekou slzy horké a slané.

Slzy štěstí, touhy a lásky
stírá princ teplou dlaní,
odhrnuje jí z čela vlásky
a toužebně hledí na ni.
Oba ví, co bude následovat,
oba chtějí se už milovat.

Cítím tvůj dotek na svém těle,
dotek tvých horkých úst.
Oplácím tvé polibky směle,
tím končí můj dlouhý půst.

Kdo je princeznou, už víš,
nehledej v tom zradu a faleš,
přistup ke mně o krůček blíž,
vždyť princ nese jméno... Aleš.