Na moři se zdají sny,
zdají se v hudbě vln,
a myšlenky se míjí,
jedna za druhou.

To ony plavčíky uspávají,
to ony jsou nejsladší,
ty v tiché hudbě ukládají,
jsou radostí pro oči.

A za rozbřesku končí,
a hudba utichá,
je ticho jak před bouří,
ani slavík nezpívá.

A kapitán se postaví,
tváře omačkané,
však vynikají ve tváři,
ty jeho oči tmavé.

To sen náladu mu dal,
on kapitánovi radil,
ať nepluje už v dál,
zpáteční cestu volil.

A vlnky šplouchají,
a moře tiše šumí,
a hrnky ve vsi ťukají,
na návrat té lodi.

Však kapitán promluví,
že v té mořské dálce
jenom sny mu radily,
ať vrátí se zas k matce.

On rozumný byl,
sny on poslouchá,
však jinak by teď vyl,
že brzy umírá.

Avšak ve vsi je radosti,
všichni oslavují,
a jeho věrní plavčíci
mu předávají dary.

Ten svoji bílou čepici,
ten zase svůj šátek,
má dárků plnou světnici,
jak kdyby měl svátek.

Tak mořské sny
udělaly dobře,
že zachránily životy,
zrovna teď na JAŘE.