Školu, devítiletku, zvládl jsem skvěle,
nabral jsem vědomosti, abych v životě nebyl tele,
proto rád vzpomínám, na všechny učitele.
Končí ale doba školních radovánek,
končí doba, kdy jsem byl maminčin mazánek,
vysvědčení dobrý, tak budu mít klidný spánek.

Jedničky jsem měl v každé třídě hnedle,
na gympl jsem tedy šel, byl o dvě ulice vedle.
Když vyšel jsem ze školy,
neskončily mně úkoly,
zdá se mi, že studovaný jsem tak zpola,
proto gymnázium, už mě volá.
Na gymplu, to ale není jen učení,
to by fakt bylo už mučení.

Na gymplu líbí se mi jedna holka,
jó to je jiná liga, než mateřská školka.
Rád bych si s ní chtěl něco začít,
budu ale na ni stačit?
Hezká tvář, pěkná postava,
když vidím JI, pak učení je otrava.
V tvářích rumělky, vlasy černé jak uhlí,
když vidím JI, jako najednou, bych byl ztuhlý.

Tak takhle ne, takhle ji nedostanu,
chce to sebevědomí, jiskru, co mně dá větší ránu.
Tak příští dny a týdny se ukáže,
měl bych si ale dodat více kuráže.
Nač čekat, nač to zdržovat,
pozvu ji na hory, spolu budem lyžovat.
Krásné hory, krásná zimní krajina,
tam naše láska, náš vztah začíná.

Pak přišly zamilované noci, to byla pohádka,
život v tu chvíli pestrý byl, jak barevná zahrádka.
I rána byla krásná,
slunce vycházelo, obloha jasná.
Prvním polibkem jsem ji probudil,
horkou krev v sobě tak rozproudil.
Další polibky pak byly žhavé,
a potom pohyby další, přímo dravé.

Táhli jsme to spolu na gymplu i v životě čtyři roky,
pak rozešli jsme se, už jinam směřovaly naše kroky.
Rozešli jsme se klidně,
řekli si čau, a ať se ti nedaří bídně.
Také s gymplem jsem skončil,
rovnýma nohama tak do života skočil.
Snad jen slunce a vesmír zná naše záměry,
jen my sami známe svoje poměry.

Z provizorního lůžka vstávám každé ráno,
čeká mě každý den těžký, to mám snad v osudu psáno.
Totiž teď jde o to, sehnat práci,
jinak život smysl ztrácí.
Jenže takových jako já je milionu půl,
a každý chce mít jídla plný stůl,
ještěže jsem studoval, tak nejsem úplný vůl,
chce to práci, kde výdělky budou přímo zlatý důl.
Půl milionu nezaměstnaných v ČR je trvale,
někteří dlouhodobě, to musí být zoufalé.
Ale dělat fyzicky, dřinu, ručně,
to určitě ne, řeknu to takhle stručně.

Ale je ve mně trochu optimismu,
snad z tohoto světa úplně nezmiznu.
Přeju si, aby kolem mě slunce pořád hřálo,
přeju si, aby mi štěstí pořád přálo,
přeju si, aby pořád žít za to stálo,
přeju si, aby špatných dní jsem měl málo,
přeju si, aby v životě, mně vše dobré, do karet hrálo.
Teď ale k té práci zpátky,
musím mít takovou, abych měl život sladký,
nechci život, abych platil jen splátky.

Mám kamaráda, který taky hledá práci,
přemýšlíme spolu, jakou vezmem štaci.
Co kdybychom byli advokáti,
dřina to není, a život se nám námahou nezkrátí.
Co kdybychom byli advokáty,
v tomto státě řemeslo, které má dno přímo zlatý.

Advokát nemá odpovědnost žádnou,
ani trestnou, ani hmotnou, vždy z procesu ale neodejde s kapsou prázdnou.
Hlavně když druhé, třetí soudní stání, se co nejvíce protahuje,
pak přijde další klání, v penězích pak advokát, přímo pluje.
Je tedy nutné soudní spory co nejdéle protahovat,
peníze od klientů, tak k sobě přitahovat.
A když můj klient spor projede,
nic se s tím holt nesvede.
Řeknu mu, to víte, tak už to bývá,
jeden prohraje, druhý radostí zpívá.

Co nejdéle tedy aby soudy probíhaly, správná taktika,
to spočítá si každý, jednoduchá matika.
Vydělat z každého sporu co nejvíce peněz,
to je mezi advokáty zákon, jinak mezi ně nelez.
Abych v životě mohl co nejdále dojít,
musím advokacii s politikou spojit.
Je to jasné, musím mít dobré styky,
abych mohl vstoupit do politiky.
Kámošů a známých musím mít fůru,
abych v kariéře mohl stoupat vzhůru.

Ještě ale také musím získat titul doktor práv,
abych si po světě mohl chodit jako páv,
to pak bude pro mě ten pravý stav.
Vystudovat práva co nejrychleji,
to teď jediné si přeji.
Totéž si přeje i můj kamarád,
také chce být rychle právník, a jak rád.
Přemýšlíme týden, dva a pak ještě času kus,
přece musí být v ČR právní rychlokurz.
Ještěže aspoň v komunální politice jsme oba,
to je fakt nevídané, co všechno umožňuje polistopadová doba.

Po dlouhém hledání, někdy o hladu i žízni,
našli jsme fakultu v Plzni.
Marná sláva,
nejlíp se studovala, v Plzni práva.
Za jednu, či dvě kačky,
hravě zvládl jsem přijímačky.
Pak dál věnoval jsem se svému byznysu,
s jistotou, že balík peněz domů přinesu.
V Plzni, tam paragrafy vás naučili,
a ani jste nemuseli být moc čilí.
Byl ze mě právník za tři měsíce pouhý,
a přede mnou život, plný peněz a dlouhý.

Když to prasklo, to byla mela,
ale spravedlnost konat nechtěla.
V médiích byl humbuk velký,
v televizi o tom pořady, reportáže, i celky.
Ještěže spravedlnost tady není,
to by jinak u soudu, bylo dlouhé čtení,
čtení v řeči závěrečný,
člověk musí být té demokracii vděčný!