Na zahradě za cihlovou zídkou,
u stolu plného štamgastů,
sedává notorik
opojně před „desítkou”,
notorik, co utápí svět ve chlastu.

Rukama dotýká se tácku
a neruší ho okolí,
jen tiše vymění
„desítku” za „dvanáctku”
a zpívá písně s „kýmkoli”...

Prosím vás nechte ho,
tak nechte ho rozjímat.
Rozjímat ze žalu a pít.
Křičí jak na lesy,
pod širými nebesy,
že přišel o práci
a propil celý byt.

Pije teď za letního vánku
a neruší ho motýli,
doma pak ukládá se zpitý k spánku,
a zítra začne znovu - až ho spánek posílí.

Na zahradě, za cihlovou zídkou,
zas u stolu plného štamgastů,
sedává notorik
opojně před „desítkou”
a utápí svůj svět ve chlastu.

Prosím vás nechte ho,
tak nechte ho rozjímat.
Rozjímat ze žalu a pít.
Křičí jak na lesy,
pod širými nebesy,
že chlastem opojen
může zas v klidu snít...