V mém nitru leží bublina,
leží tiše položena.
Bublina deště v ní pršívá,
vyplaví se párkrát do roka.

Růže mi kvete v mých plicích,
její trny mě bodají.
Sevřenost v rukou kvítích,
mě emočně trhají.

Prázdno v mé kostře, samota.
Mou duši, tělo, jemná slepota.
Výdech, nádech, zkracuje,
bublina deště se vyplavuje.

Méněcennost v sobě cítím,
přehlížením občas trpím.
Nezájem tu stojí za nic.
Cítím se, že jsem tu na nic.

Jsem obyčejný.
Jsem staromódní.
Jsem druhořadý.
Jsem úzkostlivý.

Chci žít v šťastnost, soužití,
bordel mám v svých emocích.

Pro koho mám žít?
Pro koho mám spát?
Pro koho mám jíst?
Koho mám rád?

Nevím, co chci, chci se smát.
Chci dobře žít, mít se rád.

V mém nitru slábne naděje,
propad pode mnou spouštěje.
Úsměvy z mé tváře odvěje,
vyplaví se a mně chyběje.

Vášeň, ztráta v mých plicích,
její konečky se krátí.
Šílenost v mých očích,
proč život není hezký.

Mlha v mé kostře, teplota.
Klesot duše, velká nejistota.
Výdech, nádech, balancuje,
lenost a černost se seznamuje.

Propadáním v sobě cítím,
pomoc druhých, té se bojím.
Skepse stojí a brání mě,
žlutá ke mně nepřileze.

Jsem obyčejný.
Jsem staromódní.
Jsem druhořadý.
Jsem úzkostlivý.

Chci žít v šťastnost, soužití,
bordel mám v svých emocích.

Pro koho mám žít?
Pro koho mám spát?
Pro koho mám jíst?
Koho mám rád?

Nevím, co chci, chci se smát.
Chci dobře žít, mít se rád.