Snad omylem, osudem snad,
jejž sudičky mi přály...
Já chtěl Ti něco ukázat,
co právě mizí v dáli...

Když prsty moje místo nebe,
ač duše má to nechtěla...
Nezištně pohladily Tebe,
Ty jsi se trochu zachvěla...

Tvůj úsměv a pohled štěněte
já četl líp než slova...
Beze lsti, srdcem dítěte,
já věděl, že chci Tě znova...

Mé prsty snad cestu znaly,
nad paží, šíje, vlásky, tvář...
Krůček za krůčkem putovaly,
v Tvých očích byla hvězdná zář...

Náhle i rty blíž si byly,
jako by se hledaly...
I když jen letmo zavadily,
hned vášnivě se líbaly...

Přitiskla ses ke mně blíž,
já vůní Tvou byl vzrušený...
Pak šeptla jsi mi „Všechno smíš”,
nejhezčí slůvka od ženy.