Básničky o zvířatech a přírodě - různé

Měsíc v noci září,
závoj z hvězdiček.
Lidé u něj rádi časem maří,
na nebi není ani mráček.

Nad ránem,
ubývá měsíčního svitu.
Podívej se na něj honem,
další noc měsíčního svitu.

Byl ještě malým psím „miminkem”,
když před vrátky jsem ho prvně objala.
Ten malý uzlíček - byl mým dětským snem,
a já se ho ráda s láskou ujala.

Ta chlupatá bílá kulička
s černými korálky místo očí,
je tak roztomile maličká
a stále se okolo mých nohou točí.

Jsem ráda, že to klubko mám,
je to psí kamarád střapatý,
denně se s ním něžně škádlívám,
já doma mám teď „poklad” chlupatý.

Hurá, léto je zas tady,
slunění nás čeká,
na pláži budem stavět hrady,
horko nás neleká.

Dostal medvěd nápad,
že by moh jít chrápat,
a celou noc spal.
Vzbudil se a dostal nápad,
co takhle dál chrápat,
však už víte, jak to bylo dál.

V červeném hávu,
se vzpíná „do nebe”.
Jak křídla pávů,
pýcha - co zazebe.

Studená princezna,
ostny tě zraní.
Křehká a líbezná,
jsou její „zbraní”.

Tenm kdo ji uchopí,
vlastní tu pýchu,
těžko však pochopí,
že jí je k smíchu.

Ten trn tě skolil,
krev stéká po listí,
jak láska bolí
- právě jsi zjistil.

Mraveneček malý
chtěl mít velké svaly,
posiloval každý den,
až si splnil ten svůj sen.

Svaly jako Herkules,
prostředkem cesty si to lez:
„Z cesty, leze svalovec!”
A to byl i jeho konec.

Šel si Jarda cestičkou,
povědomost maličkou
o mravenčím silákovi,
už se blíží jeho nohy...

Náhle tma a temnota,
na mravence jde mrákota,
z těla samý sval
tenký cár se stal.

Inu tak to chodí,
když pýcha kroky vodí,
kdyby silák z cesty šel,
tak by chudák neumřel.

Sedm krás mívá,
ta křehká víla,
ve větru „se kývá”,
a přec je v ní síla.

Tančí jak baletka,
a slunci mává,
ta malá „koketka”,
je nedočkavá.

Sluníčko pozdraví,
svítí jak bílá paní,
ten kvítek „mrňavý”,
nás vábí k milování...

Křehké, zlaté pampelišky,
jako rozesmáté lišky,
otáčejí něžně hlavy,
slunce z dálky hravě zdraví.

Pampeliškám zbělá chmýří,
vítr zafoukal...
„padáčky” do oblak míří
a vznášejí se světem dál...

Jak střípky pestré duhy
nad loukou opojně krouží.
Na křídlech s barvami stuhy,
se vzhlíží ve stříbrné louži.

Zatančí nad travou,
na zvonek usedne lehce,
s tou krásou voňavou,
působí jemně a křehce.

Navštíví žlutý tulipán,
rudou růži a modrý zvonek,
ten pestrý, lehký „aeroplán”,
usedne na dlouhý stonek.

Barevná křídel krása
pod teplým sluncem svítí,
motýl, co radostně jásá,
pohladí voňavé kvítí.

Zatančí nad loukou křehce,
a letí šťastně do oblak,
zůstat tu napořád nechce,
je svobodný a volný - jako pták.

Louka je plná kvítí,
sluníčko na ni svítí,
tráva se jemným větříkem chvěje,
ptáček na stromě svou píseň pěje,
cvrček ho na housle doprovází,
nikomu tady nic neschází.
Včelky se opíjejí nektarem,
zajíček tu má svůj harém,
kobylky po stéblech poskakují,
starý lišák s liškou cosi kují,
beruška se na listu opaluje,
své tečky sluníčku nastavuje.
Kdo se sem na procházku vydá,
tomu jaro na náladě přidá.