Básničky o zvířatech a přírodě - různé

Byl jeden strom,
a ten vzlykal jak hrom.
Prý že ho bolí větve,
vzlyká na jednom místě ve tmě.
Vedle jeho žena říká:
„Neboj se, já také vzlykám.”

Na druhý den,
strom si myslí, že je to sen.
Martin na bílém koni přijel,
a na hlavě sníh také měl.

Bílá ovečka přijde k nim,
a něco řekne jim:
„Jsem tady!” zavolá ovečka,
a pak přijde i srnečka.

Ta řekne: „Buďte zdraví,
ať se vám hodně daří!”

Pak přijde zajíček,
a zeptá se: „Máte pár mrkviček?”
A to je konec, říkám vám,
strom a jeho žena žijí dál!

Mámo, táto, slyš,
do komory naší
vloupala se myš
a teď tam straší.

K čemu máme kocoura,
to mi hlava nebere,
ten se v nose jen šťourá,
nic jiného nedovede.

Mámo, táto, slyš,
sestřička má strach,
v komoře je myš,
cítit je její pach.

Zavoláme deratizátora,
ten si rady ví,
ten tu myšku vyšťourá
a nadobro nás jí zbaví.

Jaro převzalo vládu,
konec mrazu a ladu,
všechno pučí a roste,
život se rodí, je to tak prosté.
Jaro je opravdu kouzelné období,
přírodu tisíci divy ozdobí,
člověk se nemůže vynadívat,
nezbývá než si to užívat.

Mám nového pejska, jmenuje se Flek,
ale každý si myslí, že mu říkám Blek.
Pokaždé se ptám:
to těm lidem nedochází, že to není Blek,
když je flekatej jako Flek?
Je to míšenec několika ras,
asi husky, vlčák, retrívr,
vyjmenovat všechny je ďas.
Uši nahoru jak netopýr,
srst hustá a ocas mohutný,
lidi venku přezdívaj mu lišák,
však problémy nedělá, tak proč zrovna tak.
Je strašně chytrý, ničeho se nebojí,
na stromy umí, je jako plyšový.
Je prostě můj, ten hafík medový,
a pro výcvik je jako dělaný.
Však když ho bude někdo jiný chtít,
tak jen zakroutím hlavou a řeknu:
SVÝHO SI JDI KOUPIT!!!
Je prostě můj a nikomu ho nedám,
je jen otázka času, kdy bude chtít jít sám.

(Pro Flíčka od Petry)

Mámo, táto, jaro je tu!
Příroda se má hned k světu.
Ptáčci vesele zpívají,
zajíčci na poli hopkají,
srnky v zelené trávě
s chutí se pasou právě.
Voda je průzračně modrá,
za chvíli bude dobrá
a zpocená těla v ní zchladíme,
o ničem lepším snad nevíme.

Až máj svými dotyky obarví kvítí,
vítr pročeše stromy, co dotkly se hvězd,
a s něžností mámy pak slunce, co svítí,
vysuší blátivou nahotu cest.

Na zápraží slavík rozkošně zpívá,
on zná všechny písně, co ty jsi mi hrál,
tma odchází brzy a přestává skrývat
tu barevnou krásu, co květen nám dal.

Obloha prázdná, bez mráčků,
květiny na louce ve velkém kvetou,
z kytek je všude plno poletujících chomáčků,
v dálce u lesa srnky svou krásou dech berou.

Kůň je jako samet,
hladký, lesklý a krásný...
Kůň je jako vánek,
svěží, pln energie a vždy potěšující.
Kůň je jako vzduch,
pro nás tak potřebný.
Kůň je jako risk,
tak boží, zábavný a přesto nebezpečný.
Kůň je jako čokoláda,
tak sladký a dobrý.
Kůň je jako láska,
i když ho nemáme, pořád nám zůstává v srdci...

Ty, koni, ležíš tiše ve stáji.
Těžce dýcháš.
Kdysi jsi hnal na pole,
divoký a bezstarostný.
Nikdy jsi se necítil tak svobodný.
Kdysi jsi vyhrával závody.
On ví, ty víš, je čas jít.
Až do konce nikdy nevěděl, jak moc tě miloval.

Z květu na květ poletuje,
vesele si prozpěvuje,
sladký nektar střádá,
vše sladké má ráda.
Jmenuje se včelka
a je asi takhle velká,
až ji uvidíte,
že ji pozdravíte.
Dík.