Básničky o zvířatech a přírodě

Ten krásný jarní sen
chci prožívat každý den,
když ptáčkové zpívají,
až dech se vám tají
a všechny smysly hltají
teplo, co paprsky dávají
jarního sluníčka,
proto tahle básnička.

Koruny padají pod lidskou hloupostí
Zvířata prchají před lidskou krutostí
Pařezy pomníky vysokých stromů
Trosky rozkopaných dětských domů

Měkký mech a tráva ušlapány k zemi
Smutno a teskno z toho je mi
Moje dětské království napadeno bylo
Vypálena pustina je vše co zbylo

Nad hlavou tyčí se mi hromady klád
Trpí každý kdo tohle místo měl rád
Pod nohama křupe mi uschlé jehličí
A já si přeju ať člověk už dál neničí...

Venku ptáčkové zpívají,
moje oči se na svět dívají
a nemůžu se vynadívat,
jaro musí každý vzývat.

Bylo by to nádherné,
kdyby to nebe příšerné
krásně modrým se náhle stalo
a sluníčko místo k veselení dalo.

Tam někde v Africe
žijou jen opice
a každý třese se,
když jde po pralese.

Venku trochu zapršelo
a žížale se zachtělo
vydat se na procházku,
ví, co dává v sázku,
ale touha silnější je,
tentokrát si to užije.

Z květu na květ,
aby byl med,
včelky pilně
létají,
avšak mylně
se domnívají,
že bude nějaký med,
měly prohlédnout hned,
že jsou to květy umělé,
hlavně že jsou pořád veselé.

Potkal potkan potkana,
potkan však potkanem nebyl,
záhada je rozmotána,
v zrcadle se jen sám zjevil.

Kolik citů v sobě má
taková tvář němá,
to nejde ani vyjádřit,
je nádherné přítele mít.

Po dlouhém dešti
nádherná duha
zlepšení věští,
pro všechny vzpruha.