Básničky o životě a světě

V kamnech oheň plápolá,
oči svírá černá tma,
teplo sálá srdci vstříc,
komínem letí na měsíc.

Naše heslo je a bude,
ulívej se vždy a všude.
Toto heslo v srdci měj,
co nemusíš, nedělej!

Upírem budeš prvním mezi všemi
a tělo tvé odňato bude zemi...
Co přízrak, budeš strašit v rodném kraji
a krev sát budeš všem, kteří tě znají...

Na okně nám hoří svíčka,
únavou mi padaj víčka.
Vstávat se mi ráno nechce,
ale snad to půjde lehce.
Snad ten zítřek uteče,
ať se dlouho nevleče.
Pak zas budu volno mít,
dělat nic nebudu chtít.

Opět je tu ten podivný pátek, co hned tak neskončí,
pro ty oběti přeludu, jež v kancelářích živoří.
Nudné město vtáhlo důvěřivé duše do své pasti,
archivy hromadí pestrou veteš jejich všedních strastí.
Hanebný podvod, že peníze jsou jakási výhoda,
místo lásky nabízí cetky konzumního života.

Fádní je pohled z okna ke staré železniční trati,
kde zeleň bezbarvá za kýč falešných iluzí platí.
Šedivé kouřmo obzoru přináší mrazivé pnutí,
do dálky směřuje alej strnulých stromů bez hnutí.
Větve s listy sinalými se v dusnu ani nechvějí,
bezděky vzniká pocit, že je konec marných nadějí.

Pichlavé Slunce protuberance vzteku z dálky metá,
z krajiny mučené jasem zmizela veškerá něha.
Paprsky se přes zvětralý beton nebe prodírají,
ve stínech letního slunovratu bídně skomírají.
Vánek nemůže balvany vzduchu udržet nahoře,
povětří chroptí na zemi jako v plynové komoře.

Keře černého bezu v rezavém a rozpadlém plotu,
pochybný symbol přírody zchvácené uprostřed koptu.
Holé odrané šlahouny se na všechny strany tyčí,
těžký pocit zmaru očekávání veškeré ničí.
Ztrápené větve snad jenom plaché ptáky zajímají,
myšlenky při pohledu na ně prázdnotou dojímají.

Podivný pátek a smutný průzor slepým oknem ven,
v ulici s kostrami pod rentgenem června skomírá den.
Dojem, jakože cosi překrásné se navždy zavírá,
týranou duši zjihlou arogancí hrubou rozdírá.
Beznaděj s bolestí krutou nemocné srdce zaplaví,
pravda jediná je, že vše je prach a v prach se obrátí.

Loďka malá pomalu pluje,
kapitán z paluby salutuje,
pluj dál, jen pluj!
Cestovatele Kryštof svatý opatruj!

Jsem hurikán, co hledá cestu,
jsem pohroma, co nezná mez.
Pro krejčího, co šije vestu,
pro řeku, která nemá jez.
Jsem schopná jít až na kraj země,
pro dobrodružství a naději.
Poznat tu krásu cizí země,
poznávat lidi, a co chtějí.
Pro teplo mořskýho pobřeží,
pro ostrost skalních výběžků.
Koukat jak malé dítě běží,
možná se dočkám rozbřesku.

Štěstí se točí dokola,
směr dráhy každou chvíli kloní,
hned mne, hned Tebe zavolá
a blázny v kruhu honí.

Nech bejt, co nelze zadržet,
nech motýla, ať letí odsud,
jen Ty sám se držet hleď!
Vždyť Ty držíš život i osud.

Poslední století byla
ve znamení technické revoluce,
Graham Bell vynalezl telefon,
Edison žárovku
a Einstein teorii relativity.
Svět zůstal stát,
jen život zrychlil svůj krok.
Ve jménu pokroku
byl použit yperit
a člověk ztratil svoji tvář.
Svět zůstal stát,
jen život zrychlil svůj krok.
Před branou míru umírali lidé
v koncentračních táborech
a atomová bomba dopadla
na Hirošimu
a Nagasaki.
Poslední století bylo
ve znamení technické revoluce.
Život jen vzdychl, klopýtl
a smrt zrychlila svůj krok.

Život je krásný, život je milý,
nutno však časem odvahu mít.
Překonat krizi, přetrpět chvíli,
ve které člověku nechce se žít.