Básničky o smutku a stesku

Polštář saje moje slzy,
proč jen skončil tak brzy
krásný sen, co se mi zdál,
a ráj pro mě nenastal...

Život se krásný může zdát,
když víš, že tě má někdo rád,
ale když víš, že tě nemiluje,
na mělčinu tvá loďka pluje.

Není na světě nic horšího
než ztratit svého nejmilejšího,
s kterým jsi chtěl jít životem,
a náhle tady zůstat samoten...

Vodopády slz
smáčí naši tvrz,
ze společného útočiště
stalo se ďáblovo hřiště.

Oči zalité slzami,
nechápu, že je to za námi,
vím, rozchod vždycky bolí,
však když je to vinou tvojí,
cítíš se ještě hůře
a nic už ti nepomůže...

Všechno bych za to dala,
aby nebyla to pravda,
ale svět už takový je
a trpí, kdo miluje.

Smutek v duši cítím,
rozchodů se štítím,
znovu bych to nepřežila,
nikdy už šťastná nebyla.

Její půvab mě láká,
však maska sněhuláka
všechny mé snahy hatí,
draze se za lásku platí.

Sen se krásný zdál,
on opodál stál,
romantici prominou,
díval se však na jinou...

Zase prší,
a je znova ticho.
A ty už zase pláčeš,
a mě z toho bolí srdce
a já ti neumím pomoct.

A zase znova žiješ v chybách,
který už jsi udělala
a děláš je znova.
A neumíš s tím přestat.
A mně to leze na nervy.

Znova tě opouštím,
i když vím, že se potřebujeme.
A ty už ani nic neříkáš.
A já tomu už nevěřím.
A ty už tomu nechceš věřit.